Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 18 253 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 14. 4. 2025 (ve znění dodatku č. , hodnota, z 16. 6. 2025) mezi společností , právnická osoba, , IČO , IČO, a žalovaným s tím, že pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2025. Na výzvu soudu doplnila svá tvrzení v podání ze dne 7. 7. 2026 tak, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána lustrací ISIR, CEE, CRKI, EUCB (prostým nahlédnutím).2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k ústnímu jednání se nedostavil.3. Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru č. , hodnota, , obchodními podmínkami původního věřitele a dodatkem ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, z 16. 6. 2025, kterými bylo zjištěno, že dne 14. 4. 2025 byla mezi společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , , adresa, (dále je „původní věřitel“) a žalovaným uzavřena uvedená úvěrová smlouva, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému dne 14. 4. 2025 finanční prostředky ve výši 2 000 Kč a žalovaný se je zavázal původnímu věřiteli vrátit spolu s úrokem ve výši 279,83 % ročně do 12 měsíců ve 12 splátkách (byly sjednány minimální splátky), RPSN činila 660 %. Pro případ prodlení žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dne 16. 6. 2025 byl uzavřen Dodatek č. , hodnota, k úvěrové smlouvě, na základě kterého došlo k navýšení úvěru na částku 12 200 Kč, úrok činil 279,83 % ročně na dobu 1 roku s dohodnutými minimálními splátkami, RPSN činila 1 000 %.4. Z výpisů z běžného účtu žalobkyně soud zjistil, že dne 14. 4. 2025 původní věřitel přijal od žalovaného verifikační platbu 0,01 Kč, dne 14. 4. 2025 poskytl na uvedený účet žalovaného částku 2 000 Kč, dne 16. 6. 2025 částku 1 200 Kč.5. Výzvy k úhradě z 19. 7. 2025 a z 20. 9. 2025 měly dokládat upomínání žalovaného původním věřitelem o zaplacení podle smlouvy; žalobkyně neoznačovala důkazy k doručení těchto dopisů, avšak soud žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů nevyzýval, protože to nemělo pro rozhodnutí o žalobě význam.6. Předžalobní výzvou ze dne 21. 2. 2026 soud zjistil, že původní věřitel vyzval žalovaného k dobrovolné úhradě zesplatněného dluhu (v částce 23 060,81 Kč). Dopisem ze 21. 2. 2026 původní věřitel vyrozuměl žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni; z potvrzení o podání doporučené zásilky z 24. 2. 2026 vyplývalo odeslání dopisů z 21. 2. 2026 na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě. Postoupení pohledávky bylo prokazováno též zmiňovanou smlouvou a seznamem postoupených pohledávek.7. Uvedená skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věta první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.11. Podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla za použití prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 občanského zákoníku. Podle uvedené smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému částku 12 200 Kč, kterou žalovaný nevrátil. Původní věřitel postoupil pohledávku na žalobkyni podle § 1879 občanského zákoníku.13. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě původní věřitel neposuzoval řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).14. Úvěruschopnost žalovaného sice původní věřitel podle tvrzení žalobkyně měla posuzovat, není schopna to však prokázat (pouhé prohlášení žalovaného v úvěrové smlouvě týkající se jeho dluhového zatížení není s ohledem na úpravu povinností věřitele dostatečné). Protože žalobkyně neprokázala zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, vycházel soud z toho, že původní věřitel porušil § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb.15. Podle neplatné smlouvy (§ 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., § 2 odst. 3, § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku) jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Z. č. 257/2016 Sb. obsahuje k obecné úpravě vypořádání plnění podle neplatné smlouvy zvláštní ustanovení v § 87 odst. 1 věta třetí jako soukromoprávní sankce poskytovatelům úvěrů s nepřiměřenými podmínkami (uvedeným vztahem a jeho důsledky se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru (12 200 Kč) bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaný netvrdil a neprokazoval své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu v hmotněprávní lhůtě odpovídající zákonné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 z. č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“).16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), protože žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná (61 %), a tedy jí přísluší 22 % nákladů vzniklých řízení. Náklady řízení sestávají ze soudního poplatku v doměřené výši 1 000 Kč, nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny dle § 14b odst. 1 bod 2. vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.“) za tři úkony právní služby po 400 Kč (za podání týkající se úvěruschopnosti odměna nepřísluší, protože uvedená tvrzení měla být obsažena v žalobě), z paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a DPH z odměny a hotových výdajů 315 Kč dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., celkem 1 875 Kč. Soud posoudil uplatnění nároku žalobkyně jako odpovídající § 14b a. t. s ohledem na počet věcí uplatňovaných u zdejšího soudu a obdobnou strukturu žalob (svědčící pro využívání výpočetní techniky k minimalizaci administrativního a odborného vkladu pro uplatnění práva v řízení před soudem).17. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni podle § 4 odst. 1 písm. j) z. č. 549/1991 Sb. doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2 bodu 2., ve spojení s položkou 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků.