23 C 208/2022 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) byla uzavřena dne [datum] smlouva o spotřebitelském úvěru. Podle této smlouvy byl žalované straně poskytnut spotřebitelský úvěr 3000 Kč, který se žalovaná strana zavázala ve sjednané době vrátit. Tuto povinnost ale nesplnila. 2. Dluh ze smlouvy tvoří: a) na poskytnutých penězích částku: 3000 Kč. b) na poplatku za poskytnutí peněz částku: 3204 Kč. c) na sjednaných smluvních sankcích: -) na smluvní pokutě za prodlení se zaplacením v termínu splatnosti, která byla sjednána ve smlouvě, částku: 2x 450 Kč, celkem 900 Kč. -) na náhradě účelně vynaložených nákladů, které poskytovateli vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele, částku: 2600 Kč. d) zákonný úrok z prodlení. 3. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná. Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) v rozsahu účastníky uplatněných tvrzení a důkazů (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.). Za situace, kdy žalovaná strana zůstala v řízení nečinná, tak soud vycházel z tvrzení žalující strany a jí navržených a soudem provedených důkazů a rozhodl na základě takto zjištěného skutkového stavu. Přičemž při zjišťování skutkového stavu soud postupuje v součinnosti s účastníky tak, aby sporné skutečnosti byly podle míry procesní účasti účastníků zjištěny (§ 6 o.s.ř.) Tomu odpovídá i zásada vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002, že:„ V občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ 4. Protože věc bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, a proto soud rozhodl bez nařízení jednání. 5. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 6. Žalující strana prokázala poskytnutí peněz dlužníkovi. Ze smlouvy o úvěru (§ 2395 o.z.) vznikne dlužníkovi povinnost poskytnuté peníze vrátit. 7. Bylo na žalované straně, aby prokázala, že peníze vrátila. Dlužník nic takového v řízení netvrdil, ani neprokázal a vůči uplatněným nárokům žádné námitky nevznesl. 8. Dlužník jistinu nevrátil, a proto v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. 9. Smlouva byla sjednána jako úplatná. Pokud jde o úplatu za poskytnuté peníze, soud dospěl k následujícím závěrům: Úplata za poskytnuté peníze může být vyjádřena jak procentní sazbou za určité období (úrok), tak i pevně stanovenou částkou (kapitalizovaným úrokem), někdy označovanou jako poplatek či jiným výrazem vyjadřujícím úplatu spojenou s poskytnutím spotřebitelského úvěru (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012, jehož závěry jsou použitelné i nadále: Způsob úročení lze přitom dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li půjčka v této lhůtě vrácena), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.). 10. Pokud jde o přiměřenost úplaty, úvaha soudu je následující: Soud posoudil výši poskytnutých peněz, délku období, na které byly poskytnuty, výši úplaty za ně, způsob poskytnutí peněz a související okolnosti uzavření smlouvy podávající se ze smlouvy. Soudci oddělení [anonymizováno] C, které je rozvrhem práce specializované na agendu bankovních smluv, jsou známa statistická data ČNB o výši obvyklé úplaty (úroku) za bankovní úvěry ([webová adresa]). Vzhledem k tomu, že ČNB neeviduje obvyklou výši úroku požadovaného nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů, soud vycházel z jiných veřejně dostupných údajů za účelem zjištění alespoň rámcového srovnání ceny na trhu, a to šetření, která provedla [právnická osoba] v tísni. [webová adresa], [webová adresa], [webová adresa] Přestože v projednávané věci se nejedná o zcela totožný úvěrový produkt, jaký byl testován, lze i přesto získat alespoň rámcový přehled o výši úplaty za spotřebitelské úvěry požadované nebankovními poskytovateli. Na základě údajů získaných od ČNB a z provedených srovnání soud dospěl k závěru, že výše úplaty za poskytnutý spotřebitelský úvěr je nepřiměřená, neboť i po přihlédnutí k tomu, že se jedná o úvěr tzv. nebankovního poskytovatele, značně přesahuje úplatu (úrok), kterou lze považovat vzhledem k výši poskytnutých peněz, délce jejich poskytnutí a okolnostem uzavření smlouvy za přiměřenou a tedy mravnou. 11. Nepřiměřená úplata odporuje dobrým mravům (§ 580 odst. 1 o.z.). Jelikož vada právního jednání spočívá v rozporu s dobrými mravy, jedná se o vadu, ke které soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o.z.). Proto požadovanou úplatu nebylo možné žalující straně přiznat. 12. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o.z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o.z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak (§ 1802 o.z., k výši plnění, které se vrací v případě neplatné smlouvy o úvěru srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez„ spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o.z.). 13. Žalující strana se domáhala zaplacení sjednaných smluvních sankcí. Byť předmětné sankce je možné ve smlouvě o spotřebitelském úvěru sjednat podle § 122 z.s.ú., nelze opomenout, že toto ustanovení kromě toho, že taxativně vymezuje, jaké sankce v důsledku prodlení spotřebitele lze sjednat, především limituje jejich maximálně přípustnou výši (srov. dikci § 122 odst. 2 z.s.ú.„ nesmí přesáhnout“,„ činí nejvýše“). I nadále tak platí, že předmětná náhrada účelně vynaložených nákladů stejně jako smluvní pokuta (§ 2048 o.z.), byť uvedené limity nepřesahují, musejí být přiměřené a podléhají testu, zda se nejedná o nepřiměřenou (zneužívající) smluvní podmínku dle § 1813, § 1815 o.z., a to případně i ve vzájemné kumulaci. Podle § 1813 o.z. jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Podle § 1815 o.z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží. Soud shledal, že výše sankcí s ohledem na výši smluvené povinnosti, ke které se měly vztahovat, je nepřiměřená, neboť samotná sankce přímo ze zákona nevyplývá a je vždy třeba ji jednotlivě se spotřebitelem sjednat a nelze přepokládat, že by spotřebitel na sjednání takové sankce v uvedené výši přistoupil, pokud by byla individuálně dojednána (nebyla součástí formulářové smlouvy), srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 13.3.2013, C [číslo], [jméno], ECLI:EU:C: [číslo] Smluvní sankci v nepřiměřené výši jako zneužívající ujednání (klauzuli) proto nebylo možné přiznat. 14. Žalovaná strana neprokázala, že dluh splnila řádně a včas, je tudíž v prodlení, a věřiteli vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. Úrok z prodlení náleží žalující straně z částky jistiny. 15. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách. 16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Převážně úspěšnější byl žalovaný, neboť žalobě bylo vyhověno v méně než polovičním rozsahu. Žalovanému ale žádné náklad