Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí částku , částka, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že , právnická osoba, (dále označený též jako předchozí věřitel nebo poskytovatel úvěru) na ní postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Předchozí věřitel uzavřel se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) dne , datum, smlouvou o úvěru. Touto smlouvou přenechal předchozí věřitel dlužníku částku celkem , částka, , přičemž dlužník se zavázal uhradit tuto částku spolu se smluvním úrokem ve výši , částka, do , datum, . Dlužník své povinnosti nesplnil, a proto se žalující strana domáhá jeho úhrady.3. Žalovaná strana se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná. Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) v rozsahu účastníky uplatněných tvrzení a důkazů (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.). Za situace, kdy žalovaná strana zůstala v řízení nečinná, tak soud vycházel z tvrzení žalující strany a jí navržených a soudem provedených důkazů a rozhodl na základě takto zjištěného skutkového stavu. Přičemž při zjišťování skutkového stavu soud postupuje v součinnosti s účastníky tak, aby sporné skutečnosti byly podle míry procesní účasti účastníků zjištěny (§ 6 o.s.ř.). Tomu odpovídá i zásada vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, že: „V občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“4. Protože věc bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, a proto soud rozhodl bez nařízení jednání.5. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, a jejího dodatku ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalovaná strana uzavřela s poskytovatelem úvěru smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované straně poskytnut úvěrový rámec až ve výši , částka, na dobu určitou 12 měsíců, přičemž žalovaná strana se zavázala hradit zároveň zápůjční úrokovou sazbu ve výši 279,83 % ročně.6. Z oznámení o postoupení pohledávky z , datum, bylo zjištěno, že předchozí věřitel oznámil dlužníkovi postoupení pohledávky. Postoupení dále prokazuje Smlouva o postoupení pohledávek s přílohou.7. Z výzvy k úhradě ze dne , datum, bylo zjištěno, že dlužník byl před podáním žaloby vyzván právním zástupcem žalobkyně k úhradě dluhu. Odeslání výzvy bylo zjištěno z potvrzení o podání doporučené zásilky ze dne , datum, .8. Z výpisu z běžného účtu bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru odeslal na účet č. , č. účtu, dne , datum, částku , částka, a dne , datum, částku , částka, .9. Soud učinil následující skutkový a právní závěr.10. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka. Dlužníkovi bylo postoupení pohledávky předchozím věřitelem oznámeno (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).11. Žalovaná obdržela peníze. Protože se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, bylo povinnosti poskytovatele, aby posoudil schopnost dlužníka úvěr splácet (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb.). Soud vyzval žalující stranu k označení důkazů ohledně splnění této povinnosti a poučil ji, že v případě neprokázání se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala.12. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že by poskytovatel úvěru posoudil úplně, pečlivě a spolehlivě, a tedy řádně, schopnost dlužníka úvěr splácet.13. Z rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5.32020, OPR-, právnická osoba, ., C679/18, ECLI:EU:C:2020:167 plyne:14. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.15. Vzhledem k tomu, že poskytovatel neposoudil schopnost dlužníka úvěr splácet, je s ohledem na to, aby případná sankce za to byla dostatečně účinná ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí, takovou smlouvu posoudit jako neplatnou dle § 580 odst. 1, § 588 o.z., § 87 odst. 1 z.s.ú. S ohledem na § 87 odst. 1 věta třetí z.s.ú. pak soud uložil dlužníku poskytnutou jistinu, která nebyla dosud splacena, vrátit (srov. NS , spisová značka, ). K jiným případným platbám ve smlouvě s ohledem na neplatnost smlouvy nemohlo být přihlédnuto. Soud proto žalobu ohledně zbylé nárokované částky zamítl.16. Žalovaná strana byla vyzvána k vrácení peněz. Vzhledem k tomu, že žalovaná strana byla v řízení nečinná, nebylo možné zjistit, v jaké době je schopna dluh splatit (§ 87 odst. 1 z.s.ú., srov. NS 33 Cdo 3675/2021, 33 Cdo 1902/2025). Je proto třeba vycházet z obecných pravidel tak, že od okamžiku, kdy měla být částka vrácena, je dlužník v prodlení a věřiteli vznikl nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. Ze stejných důvodů pak lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná. Ze stejných důvodů pak lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná.17. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142a o.s.ř., přičemž při tom přihlédl k názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Protože předmětem řízení (věcí samou) bylo vedle jistiny i příslušenství, počítá se procesní úspěch z celého předmětu řízení, tedy i z příslušenství (viz např. nález Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalující strana byla úspěšná v rozsahu 66,80 %, náleží jí proto náhrada nákladů řízení v rozsahu 66,80 % - 33,20 %, tj. 33,60 % účelně vynaložených nákladů.18. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku. Dále k ní patří odměna za zastupování, jelikož byla žalující strana zastoupena advokátem. Odměna byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen AT), podle tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 AT byla určena sazba mimosmluvní odměny. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby byla stanovena dle § 14b AT, a to za úkony převzetí a přípravy zastoupení, výzva k plnění a sepis žaloby ve výši , částka, . Za jeden úkon právní služby zástupci dále náleží paušální částka náhrady hotových výdajů. Paušální částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby činí dle § 14b AT , částka, . Zástupkyně není plátkyni DPH. Celkem tedy úspěšné straně náleží náhrada nákladů ve výši uvedené ve výroku. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalující strana opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěru mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT.19. Protože byl účastník, jemuž náleží náhrada nákladů řízení, zastoupen advokátem, bylo uloženo zaplatit tuto náhradu k rukám tohoto zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).