1 C 114/2022-101 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u soudu dne [datum] žalobu o zaplacení částky 29 556,46 Kč na základě tvrzení, že společnost [právnická osoba], [IČO] uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Před uzavřením smlouvy posoudil poskytovatel úvěru schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě informací získaných od žalovaného ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních poměrů. Tyto prověřil standardními schvalovacími postupy s využitím interních a externích datových zdrojů., přičemž bral v úvahu míru úvěrového zatížení žalovaného, jeho příjmy i výdaje a nahlížel do externích úvěrových registrů. Na základě toho uzavřel právní předchůdce žalobkyně, že nejsou pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný ve prospěch pohledávek z úvěrové smlouvy zaplatil pouze částku 7 455,03 Kč. Ke dni 23. 1. 2020, byl úvěr zesplatněn, neboť žalovaný splátky sjednané ve smlouvě řádně a včas nehradil. Aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení se opírá o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 2. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum]. K tomuto jednání se dostavil právní zástupce žalobkyně. Žalovaný se bez omluvy nedostavil, ač mu bylo předvolání k jednání doručeno na adresu jeho bydliště uvedeno v evidenci obyvatel dne 4. 7. 2022 uložením. Soud proto věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z listinných důkazů tvořících obsah spisu. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], sazebníku poplatků a všeobecných produktových podmínek právního předchůdce žalobkyně, soud zjistil, že smlouvou ze dne [datum] se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský splátkový úvěr o úvěrovém rámci 30 000 Kč, kdy žalovaný se zavázal tuto částku vyčerpat [datum]. Žalovaný se současně zavázal splácet poskytnuté peněžní prostředky, pojistné a úrok ve výši 17,9 % ročně anuitními splátkami v částce 743,54 Kč počínaje dnem 20. 11. 2018. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného č. ú. [bankovní účet] ze dne [datum] bylo zjištěno, že zůstatek úvěrového účtu k tomuto datu činil 27 751,46 Kč na jistině. Výpisem z úvěrového účtu č. [bankovní účet] ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný vyčerpal poskytnutý úvěr ve výši 30 000 Kč dne [datum]. Úvěr byl zesplatněn oznámením právního předchůdce žalobkyně ze dne 25. 1. 2020. Z výpisů z úvěrového účtu č. [bankovní účet] za dobu od října 2018 do listopadu 2020 a platební historie má soud za prokázané, že žalovaný ve prospěch pohledávek právního předchůdce žalobkyně uhradil 7 455,03 Kč. Z vyjádření původního věřitele ze dne 3. 6. 2022 soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného hodnotil původní věřitel v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky, kdy informace poskytnuté žalovaným v žádosti o úvěr byly ověřeny v interních a externích databázích, zejména bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi MVČR. Od příjmů uváděných žalovaným byly odečteny splátkové výdaje, podíl na výdajích na bydlení, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Současně se uvádí, že při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb. Z přiloženého přehledu výdajů a příjmů žalovaného vyplývá, že příjem žalovaného 10 999 Kč byl ověřen z dokladu o příjmu, s tím, že jde o osobu bydlící v nájemním bytě, která nese výdaje na bydlení v rozsahu 100 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z [datum], potvrzení o zaplacení úplaty a seznamu postoupených pohledávek soud vzal za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 10. 2. 2021 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem právního předchůdce žalobkyně. 4. Soud shledal, že v posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru upravená ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Z provedeného dokazování vyplývá, že poskytovatel úvěru prověřoval úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření dle předložených důkazů nebylo provedeno dostatečně, zejména pokud jde o výdaje žalovaného. Banka jako poskytovatel úvěru vycházela především z údajů, které jí poskytl žalovaný a z žádosti o úvěr vyplývá, že se zabývala především příjmy žalovaného. Žádným způsobem není doložena výše výdajů žalovaného a nejsou k dispozici ani žádné důkazy o jejich prověření a následném zhodnocení skutečných výdajů žalovaného, např. dle nájemní smlouvy, dokladu SIPO. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Banka jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, neboť z předložených důkazů vyplynulo, že se výdaji žalovaného fakticky nezabývala. Soud poskytl přítomnému právnímu zástupci žalobkyně poučení dle ust. § 118a odst. 1, odst. 2 o.s.ř. o tom, že je třeba doplnit tvrzení a označit důkazy k prokázání řádného zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet právním předchůdcem žalobkyně, avšak ani po tomto poučení k doplnění tvrzení a označení důkazů nedošlo. Soud proto vycházel z důkazů, které byly v řízení provedeny a z nichž nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně dostál své povinnosti řádně zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet a uzavřel, že tato okolnost v řízení prokázána nebyla. Spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotře