1 C 145/2022-110 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 308,48 Kč se zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem. Svůj návrh odůvodnila tím, že mezi [právnická osoba] (dále jen„ banka“) a žalovaným byla uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, kterou se banka zavázala zřídit a vést pro žalovaného bankovní účet č. [bankovní účet] a následně též smlouva o kontokorentním úvěru, na jejímž základě byl žalovaný oprávněn přečerpat prostředky na běžném účtu až do výše povoleného úvěrového limitu 5 000 Kč. Žalovaný však překročil sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácel vyčerpané finanční prostředky řádně a včas. Ke dni 4. 8. 2017 činil konečný zůstatek - 5 726,07 Kč Částku odpovídající nepovolenému přečerpání účtu ve výši 9 308,48 Kč právní předchůdce žalobkyně převedl dne [datum] na nově zřízený úvěrový účet č. [bankovní účet] Ani poté nedošlo ke splacení dlužné částky a banka proto ke dni 6. 2. 2018 prohlásila úvěr za splatný. Úvěrové prostředky byly úročeny úrokovou sazbou ve výši 21,99 %. Dluh žalovaného činí na jistině částku 9 308,48 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni [datum] částku 453,05 Kč. Banka posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě údajů poskytnutých žalovaným, kdy žalovaný uvedl příjem ve výši 19 800 Kč; jeho interní splátky jiných závazků činily 2 454,44 Kč měsíčně a splátky externích závazků částku 1 632 Kč. Dále vycházela z historických dat Českého statistického úřadu, pokud jde o výdaje. 2. Soud věc projednal bez přítomnosti zástupce žalobkyně, který se z jednání omluvil a žalovaného, který se k jednání nedostavil a nijak se neomluvil. 3. Z předsmluvních informací, smlouvy o bankovních produktech a službách, dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách, všeobecných produktových podmínek, základních produktových podmínek spotřebitelského splátkového úvěru, sazebníku poplatků, výpisů z úvěrového účtu, výpisů z běžného účtu, žádosti o poskytnutí flexikreditu, platební historie soud zjistil, že mezi bankou [právnická osoba] (dále jen„ banka“) a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o bankovních produktech a službách, na jejímž základě se banka zavázala zřídit a vést pro žalovaného bankovní účet [bankovní účet]. Dle dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne [datum] se banka, na základě žádosti žalovaného ze dne 15. 5. 2017, jako věřitel zavázala poskytnout žalovanému jako klientovi kontokorentní úvěr ([anonymizováno]) do výše 5 000 Kč k účtu č. [bankovní účet]. Dle dispozice činila sjednaná výše úrokové sazby 21,99 % ročně. Dle obchodních podmínek je banka oprávněna prohlásit všechny pohledávky z poskytnutého úvěru za splatné ke dni uvedenému v prohlášení v případě, že klient bude v prodlení se splněním jakékoli pohledávky vůči bance. Podle výpisu z účtu č. [bankovní účet] činil zůstatek úvěru ke dni 4. 8. 2017 - 5 726,07 Kč a nebyl řádně splácen. Z výpisu z běžného účtu datovaného dnem [datum] soud zjistil, že zůstatek na účtě [bankovní účet] ke dni 2.10.2017 činil 9 308,48 Kč včetně poplatku za vymáhání, poplatků za vedení, úroků, poplatků za kontokorentní úvěr, poplatků za účetní inkaso, překročení povoleného limitu, dalších poplatků a pojištění věcí a karet. Poplatek za účetní inkaso za otevření úvěrového účtu činil 500 Kč. Dopisem ze dne 6. 2. 2018 oznámila banka žalovanému, že jeho dluh na úvěrovém účtu č. [bankovní účet] činí ke dni 6. 2. 2018 částku 9 308,48 Kč. Z výpisů z úvěrového účtu č. [bankovní účet] za dobu od [datum] vyplynulo, že účet byl založen v říjnu 2017 a úvěr ve výši 9 308,48 Kč byl vyčerpán dne [datum]. Zůstatek na úvěrovém účtu č. [bankovní účet] činil dle výpisu ze dne [datum] 9 308,48 Kč a úrok z prodlení byl vyčíslen částkou 453,05 Kč. Dle platební historie účtu [bankovní účet] žalovaný dne [datum] čerpal úvěr ve výši 9 308,48 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] soud zjistil, že původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni a postoupení oznámil žalovanému. Dopisem ze dne 31. 3. 2020 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. 4. V posuzovaném případě soud na základě výše uvedených skutkových zjištění shledal, že mezi bankou a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny s ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru). V řízení bylo prokázáno, že žalovaný dlužil právní předchůdkyni žalobkyně z kontokorentního úvěru částku 5 726,07 Kč a byl vyzván k jejímu zaplacení. Soud se zabýval tím, zda před uzavřením úvěrové smlouvy splnil poskytovatel úvěru svoji povinnost řádně prověřit schopnost žalovaného úvěr splatit. Již ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně a zprávy banky vyplývá, že nebyly zkoumány faktické výdaje žalovaného, když bylo vycházeno z historických dat Českého statistického úřadu (nebyly zkoumány faktické náklady na bydlení atd.). Žalovaný deklaroval v žádosti ze dne 15. 5. 2017 o povolení debetního zůstatku k účtu č. [bankovní účet] příjem ve výši 19 800 Kč a nulové nezbytné měsíční náklady, ač bydlel v pronajatém bytě. Splátky jiných závazků žalovaného činily téměř 4 500 Kč měsíčně. Banka se sice posouzením úvěruschopnosti žalovaného zabývala, ale soud má za to, že šlo o posouzení pouze formální. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Banka jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli posky