1 C 395/2021-52 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu dne [datum] žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 19 376 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný dluží tuto částku na základě smlouvy o zápůjčce, kterou uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“). Šlo o smlouvu o zápůjčce [číslo] ze dne [datum], na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě informací získaných od žalovaného ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních poměrů. Tyto ověřil doklady uvedenými v kartě zákazníka – jako jsou výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. Na základě toho uzavřel právní předchůdce žalobkyně, že nejsou pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný se v uzavřené smlouvě zavázal zaplatit původnímu věřiteli poskytnuté finanční prostředky a částku 12 283 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 504 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměnu za administrativní zpracování ve výši 5 652 Kč a platbu za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 439 Kč Poslední splátka byla stanovena na 21. 11. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a do postoupení pohledávky žalobkyni zaplatil částku 6 150 Kč. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplatit na jistině částku 11 123,39 Kč, dlužné poplatky ve výši 8 253,61 Kč, kapitalizované úroky ve výši 3 521,48 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 919,02 Kč, úrok z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši od 19. 12. 2020 do zaplacení, úrok 29 % z dlužné jistiny od 19.12.2020 do zaplacení. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalobkyně, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti. Žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil. 3. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se v uzavřené smlouvě zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit původnímu věřiteli částku 12 283 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 504 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 29 % ročně), odměnu za administrativní zpracování ve výši 5 652 Kč a platbu za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 439 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. V případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 60 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 29 % p.a.. V případě prodlení se zaplacením je zákazník zavázán k zaplacení celého dosud neuhrazeného dluhu v úplné výši, zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné částky a k zaplacení nákladů řízení spojených se soudním vymáháním jeho dluhu dle čl. 6 smlouvy. Dle č.l. 9 smlouvy je smlouva uzavřena na dobu určitou do dne splatnosti poslední splátky celkové dlužné částky, popř. do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky. Ukončení účinnosti smlouvy nemá vliv na nároky, práva a povinnosti, které vznikly za dobu jejího trvání. Z rekapitulace plateb poskytnutých žalovaným dle žalobkyně vyplynulo, že žalovaný ve prospěch pohledávek z této smlouvy postupnými splátkami uhradil částku 6 150 Kč. 4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z [datum], seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil předmětné pohledávky žalobkyni a dopisem z téhož dne oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 28.6.2021 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. 5. Pokud jde o nároky uplatněné z výše uvedené smlouvy, má soud po právní stránce za to, že v posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena v souladu s ustanovením § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouva o zápůjčce, na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Dle ustanovení § 84 – 89 zákona č. 257/2016 Sb. je věřitel před poskytnutím úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, jinak je smlouva neplatná. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. V daném případě bylo z provedených důkazů prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně se před poskytnutím obou úvěrů úvěruschopností žalovaného zabýval, když ve smlouvách je uvedeno, že žalovaný prohlašuje, že údaje, které v tomto směru právnímu předchůdci žalobkyně poskytl, jsou pravdivé a že tyto údaje byly poskytovatelem úvěru ověřeny. Ze zákaznické karty i předložených výplatních pásek je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně se soustředil na prověření příjmů žalovaného, ale z žádného předloženého důkazu však není patrno, že by prověřoval též to, jaké výdaje žalovaný nese a jaké závazky je povinen splácet. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Z uzavřené smlouvy lze dovodit, že právní předchůdce žalobkyně se úvěruschopností žalovaného před poskytnutím úvěru zabýval pouze formálně. Žalobkyně se k jednání nařízenému na den [datum] nedostavila a soud jí proto nemohl poskytnout poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., o tom, že je třeba označit důkazy k prokázání jejího tvrzení o tom, že poskytovatel úvěru s odbornou péčí ověřil před poskytnutím úvěru žalovanému jeho schopnost úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povi