7 C 175/2023-57 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu a doplnění žaloby, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 26 638,69 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o poskytnutí úvěru [číslo] na základě, které poskytla žalovanému částku 30 000 Kč se sjednaným úrokem ve výši 13,90 % p.a., dále poplatky dle odst. 4.2 smlouvy platného ceníku. Žalovaný se zavázal hradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 528 Kč nejpozději do 15. dne v měsíci. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil, úvěr byl zesplatněn dne 28. 8. 2022, počínaje následujícím dnem se dostává žalovaný do prodlení se zaplacením celého dluhu. Uhradil částku v celkové výši 19 480,25 Kč. Žalovaný žalobkyni dluží 24 293,69Kč na jistině dluhu, poplatky ve výši 2 345 Kč, částku ve výši 2 175,70 Kč na dlužném smluvním úroku ve výši 13,90 % p. a. Z jistiny úvěru od 29. 8. 2022 do 17. 4. 2023, částku ve výši 2 330,64 Kč na zákonném úroku z prodlení za řádně a včas nesplacených částek od 29. 8. 2022 do 17. 4 2023, smluvní úrok 13,90 % p. a. z částky 24 293,69 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení 15 % p. a. z částky 24 293,69 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení. Při schvalování úvěru vycházela žalobkyně z údajů poskytnutých bance klientem, byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného byl porovnáván jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. K úhradě dluhu žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala, avšak bezúspěšně, žalovaný nereagoval ani na zaslanou předžalobní výzvu k úhradě dluhu. 2. Ve věci byl vydán zdejším soudem elektronický platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. 3. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se nedostavil ani se neomluvil. Žalobkyně svoji neúčast u nařízeného jednání omluvila a souhlasila s rozhodnutím bez její přítomnosti. 4. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, smlouvy o úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr žalovanému ve výši 30 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 15. 6. 2027 měsíčních splátkách ve výši 528 Kč, účastníci se dohodli na úrokové sazbě ve výši 13,90 % ročně, úvěr řádně nesplácel Dle výpisů z úvěrového účtu a sestavy operací žalovaný úvěr čerpal dne 21. 8. 2019, uhradil celkem 19 480,25 Kč. Dopisem nazvaným poslední výzva k úhradě dlužné částky ze dne 27. 7. 2022 byl žalovaný upozorněn na dluh po splatnosti a byl vyzván k jeho uhrazení. Dopisem ze dne 28. 8. 2022 žalobkyně oznámila žalovanému, že celá pohledávka je splatná ke dni 28. 8. 2022. Výzvou k úhradě dluhu ze dne 19. 4. 2023 byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Výzva byla předaná k poštovní přepravě dne 19. 4. 2023. 5. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“) a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. 6. Tvrzení žalobkyně, že vycházela z údajů poskytnutých klientem, při úvěruschopnosti žalovaného byl porovnáván jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ z provedených důkazů nevyplývá. Takovéto prověření dle názoru soudu nebylo provedeno dostatečně. Již ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že úvěruschopnost nebyla prověřována předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně výše příjmu a výdajů. Žalobkyně vycházela z odhadovaných výdajů, faktické výdaje žalovaného nezjišťovala, neověřovala faktické výdaje žalovaného spojené s bydlením (např. nájemní smlouvou, dokladem SIPO apod.) a další výdaje (např. výpisem z účtu), když tyto nebyly doloženy ani tvrzeny. Úvěruschopnost žalovaného nebyla prověřována ani předložením dokladů ze strany žalovaného ohledně výše příjmu (např. mzdovým listem, pracovní smlouvou), jeho osobních poměrů. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku). Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému ve smlouvě uvedené finanční hotovosti byly poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně se k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a o. s. ř. k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, o jiném právním posouzení žalovaného náro