20 C 1/2022-39 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně na žalovaném svou žalobou domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že předchůdce žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], uzavřel dne [datum] s žalovaným Smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku ve výši [částka] (půjčka ve výši [částka], souhrnný poplatek ve výši [částka], a to formou 53ti týdenních splátek á [částka]. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uplynutím lhůty došlo k zesplatnění pohledávky. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem částku [částka]. Předchůdci žalobkyně tak vznikla pohledávka, kterou převedl na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky. Žalovaný na svůj dluh ani přes výzvu žalobkyni neuhradil ničeho. 2. K jednání, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o.s.ř., neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil, žalobkyně omluvila a požádala soud, aby jednal v její nepřítomnosti Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu. 3. Soud ve věci provedl následující listinné důkazy, předžalobní upomínka ze dne [datum], Výpis z obchodního rejstříku, smlouva o půjčce ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], podací lístek ze dne [datum] a ze dne [datum], smlouva o postoupení pohledávek. <i>4. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry, vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv, uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Soud tedy tuto věc posoudil podle právních předpisů, platných do [datum].</i> <i>5. Podle ustanovení § 657 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.</i> <i>6. Podle ustanovení § 658, odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.</i> <i>7. Podle § 3, odst. 1 uvedeného zákona výkon práv a povinností vyplývajících v občanskoprávním vztahu nesmí být v rozporu s dobrými mravy.</i> <i>8. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013 je absolutně neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z moci úřední i bez návrhu.</i> <i>9. Podle ustanovení § 41 téhož zákona, vztahuje-li se důvod neplatnosti na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu, nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nějž k němu došlo, nevyplývá, že tato část nelze oddělit od ostatního obsahu.</i> <i>10. Podle § 56 odst. 1 obč. zák., spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.</i> 11. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, k obecným výkladům citovaných ustanovení připomíná, že dobrými mravy judikatura i literatura rozumí soubor určitých společností vytvořených a uznávaných pravidel slušnosti, které vedou jedince k vzájemnému respektování se navzájem a nepoškozování obecných zájmů společnosti. Můžeme je také označit za soubor hodnotících kritérií, která určují, které jednání je v dané společnosti považované za dobré a které ne (srov. Dobré mravy, www.epravo.cz z 20. 5. 2002). Východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu„ dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5016/2016). Výklad pojmu "dobré víry" podporuje i článek 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13 EHS, který byl právě do § 56 občanského zákoníku implementován. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Z konkrétní judikatury, která se zabývá posuzováním souladnosti obsahu smluv s dobrými mravy, soud uvádí zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil tak, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takovou smlouvu podepsal. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 uzavřel, že ujednání o výši úroku z prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. V dané věci byla půjčka ve výši 9 000 Kč navýšena o souhrnný poplatek ve výši [částka] a celkovou částku 15 264 Kč měl žalovaný splatit formou 53ti týdenních splátek á 288 Kč. Je skutečností, že v době uzavření půjčky ještě nebyla zákonem stanovena poskytovatelům spotřebitelských úvěru povinnost zjišťovat úvěruschopnost dlužníka přímo zákonem, jako je tomu v současnosti v § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jistě však lze uzavřít, že i v době uzavření této smlouvy o půjčce bylo nemravným a zájmům celé společnosti odporujícím jednáním věřitele, pokud poskytl půjčku dlužníku bez toho, aby řádně prověřil jeho schopnost půjčku splácet. Takový dlužník se ocitl v neřešitelné situaci, dluhové spirále, jež devastovala nejen jeho osobně, ale i jeho rodinné příslušníky a ve svých důsledcích negativně dopadla na celou společnost celou řadou aspektů, počínaje rozšířením tzv. šedé ekonomiky a konče nutností výplaty sociálních dávek či administrace insolvencí, exekucí a soudních sporů uvedených dlužníků. V projednávané věci soud považoval žalovaného, jakožto spotřebitele za výrazně slabší smluvní stranu. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše poplatků a úroků se zcela vymyká obvyklé výši poplatků a úroků bank, a žalobkyně nic netvrdí (ani neprokazuje), že by její nárok byl odůvodněn další činností předchůdce, která by nutně zvyšovala jeho náklady a odůvodňovala zvýšené platby žalovaného, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že ujednání o výši úroků a poplatků je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy, a tedy smlouva o půjčce ze dne 5.4.2007 je ve smyslu ustanovení § 39 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro rozpor s dobrými mravy neplatná. 12. Současně má soud v řízené za prokázané, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku [částka]. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť částka ve výši [částka] byla žalovanému poskytnuta bez právního důvodu. Dle sdělení žalobkyně žalovaný částku [částka] uhradil. Soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši [částka], a to i se zákonným rokem z prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od [datum]. [příjmení] úroku soud zamítl, když žalobkyně doložila výzvu až dnem [datum], která byla odeslána dne [datum]. 13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 1