14 C 25/2023-24 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobou (resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 380 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 787,12 Kč za období od [datum] do [datum], kapitalizovaným úrokem ve výši 4 672 Kč a náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že dne [datum] uzavřel právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] ve znění dodatku ze dne [datum], jejíž součástí byly obchodní podmínky. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 24 522 Kč spolu s příslušenstvím do [datum]. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, čímž mu vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % dlužné jistiny pohledávky za každý den prodlení. Právní předchůdce dne [datum] uzavřel s žalobkyní rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které došlo k uzavírání další dílčích smluv o postoupení pohledávek. V částce jistiny je pak kromě žalovanému poskytnuté částky také zahrnuta smluvní pokuta ve výši 3 380 Kč. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět v rozsahu smluvní pokuty v částce 3 380 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 4 672 Kč s odůvodněním, že nedisponuje důkazy o posouzení schopnosti žalovaného splácet předmětný úvěr. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V této souvislosti soud konstatuje, že žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný svůj souhlas vyslovil postupem dle § 101 odst. 4 o. s. ř. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] ve znění smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný a právní předchůdce žalobkyně uvedeného dne uzavřeli smlouvu, na základě které se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout částku 20 000 Kč a ten se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem v celkové výši 4 532 Kč, a to do [datum]. 5. Z výpisu účtu společnosti [právnická osoba] soud zjistil, že dne [datum] byla žalovanému na jeho bankovní účet poukázána částka 3 000 Kč a dne [datum] částka 17 000 Kč. Z upomínek ze dne [datum], [datum] a předžalobní výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaného k úhradě předmětné pohledávky vyzýval již právní předchůdce žalobkyně. 6. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně postoupila na žalobkyni předmětnou pohledávku ze smlouvy o úvěru [číslo] jejíž výše ke dni postoupení činila 28 052 Kč. Z výzvy žalobkyně k úhradě pohledávky ze dne [datum] a současně oznámení o postoupení pohledávky předchůdce žalobkyně ze stejného dne a podacího archu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně žalovaného po postoupení předmětné pohledávky vyzvala k její úhradě. Z výzvy před podáním žaloby ze dne [datum] včetně podacího archu ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně žalovaného uvedeného dne vyzvala k úhradě částky 28 052 Kč spolu s příslušenstvím, specifikovala tento závazek uvedením údajů o smlouvě [číslo] upozornila žalovaného, že pokud předmětný dluh nezaplatí, přistoupí k podání žaloby. 7. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. 8. Dne [datum] žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu, která byla následně doplněna dodatkem ze dne [datum], na základě které právní předchůdce žalovanému poskytl částku 20 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal vrátit nejpozději dne [datum] a zaplatit úrok kapitalizovaný částkou 4 532 Kč. Žalovaný však tuto částku řádně a včas právnímu předchůdci neuhradil, přičemž tak neučinil ani přes opakované upomínky. Následně byla předmětná pohledávka postoupena žalobkyni, která žalovaného dopisem ze dne [datum] a následně předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzvala k úhradě pohledávky, ovšem bezvýsledně. 9. Dle § 96 odst. 1 o.s.ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odstavce 2 tohoto ustanovení je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. 10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 16. Ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019, Krajský soud v Praze mimo jiné uvedl, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, jelikož dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Tento závěr pak vyplývá zejména ze systematického, logického, historického a především pak teleologického výkladu předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž výklad jazykový, z něhož by bylo možné dovozovat pouhou relativní neplatnost úvěrové smlouvy, byl již překonán. Soudy totiž musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze pak vychází zejména z rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. Pl 1/10, sp.zn. Pl. ÚS 92/06, sp.zn. I. ÚS 523/07) a rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). 17. Dle názoru Ústavního soudu vysloveného v rozhodnutí sp. zn. III ÚS 4129/18„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet j