Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 22 541 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené zápůjčky, kterou poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 3. 2025, kterou žalovaný uzavřel se žalobkyní prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách žalobkyně www., Anonymizováno, .cz a za pomoci PIN kódu odeslaného na telefonní číslo , tel. číslo, . Žalobkyně ověřila totožnost žalovaného ze skenu dokladu totožnosti a dále pomocí korunové ověřovací platby z bankovního účtu žalovaného. Odesláním žádosti o zápůjčku žalovaný potvrdil, že se zněním smlouvy o zápůjčce a všeobecnými obchodními podmínkami, které jsou nedílnou součástí smlouvy, seznámil, že jim porozuměl a že s nimi souhlasí. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému dne 10. 3. 2025 peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to převodem na účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni jistinu ve výši 15 000 Kč spolu s poplatkem ve výši 4 875 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit do 5. 7. 2025. Žalovaný ke dni podání návrhu na svůj dluh uhradil částku ve výši 2 209 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalobkyně dotazovala žalovaného na jeho rodinné, pracovní, příjmové a výdajové poměry a tyto ověřila na základě dokumentů poskytnutých žalovaným. Dále žalobkyně nahlédla do relevantních databází. Po tomto prověření dospěla žalobkyně k závěru, že je žalovaný úvěruschopný. Žalovaná částka se skládá z jistiny a poplatku v celkové výši 19 875 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč (zaslání pěti upomínek). Žalobkyně dále požaduje smluvní pokutu ve výši 2 666 Kč, kterou uplatňuje dle čl. 2.3. smlouvy o zápůjčce. Ani přes předžalobní výzvu na zbývající dlužnou částku žalovaný neuhradil ničeho.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V řízení je mezinárodní prvek, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky s bydlištěm v České republice. Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů věc řešit. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: -v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Předmětem smlouvy uzavřené mezi účastníky bylo poskytnutí zápůjčky, která byla poskytnuta na území České republiky. Soud proto uzavřel, že je ve věci mezinárodně příslušný.4. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno, zároveň nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Soud tak vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.5. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 3. 2025 včetně všeobecných obchodních podmínek žalobkyně vyplývá, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 4 875 Kč, a to nejpozději do 9. 4. 2025. Dle čl. 2. 3. smlouvy činí poplatek za každou upomínku k úhradě částku 500 Kč. Dle téhož článku má žalobkyně v případě prodlení žalovaného s úhradou dluhu právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení. Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně obsahují bližší úpravu práv a povinností účastníků.6. Z přípisu , právnická osoba, . ze dne 20. 7. 2026 a z údajů o provedených platbách soud zjistil, že majitelem bankovního účtu č. , č. účtu, je žalovaný a že žalobkyně dne 10. 3. 2025 zaslala na tento účet částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný zaslal dne 10. 3. 2025 ze svého účtu na účet žalobkyně ověřovací platbu ve výši 1 Kč.7. Z tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, má soud za prokázané, že žalovaný žalobkyni uhradil na danou zápůjčku částku 2 209 Kč.8. Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky žalobkyní vyzván upomínkami ze dne 16. 4. 2025, 30. 4. 2025, 12. 7. 2025, 23. 4. 2025, 19. 7. 2025, 26. 7. 2025, 4. 8. 2025 a 19. 8. 2025. Žalobkyně nedoložila, že by tyto upomínky žalovanému odeslala. Z předžalobní upomínky ze dne 1. 4. 2026 ve spojení s podacím lístkem z téhož dne se podává, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby do tří dnů od doručení této výzvy.9. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:10. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 10. 3. 2025 uzavřena smlouva o zápůjčce. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím ověřovací platby ve výši 1 Kč. Žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 15 000 Kč, a to převodem na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku 19 875 Kč, tvořenou jistinou 15 000 Kč a poplatkem 4 875 Kč nejpozději do 9. 4. 2025. Žalovaný v souvislosti se zápůjčkou neuhradil žalobkyni nic. Naposledy byl žalovaný k úhradě dlužné částky vyzýván předžalobní výzvou ze dne 1. 4. 2026.11. Po právní stránce soud posoudil věc v souladu s § 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li se jich zákon.12. Dle § 2390 o. z, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.13. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.14. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Dle § 86 odst. 2 věty první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.16. Dle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Dle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.18. Dle § 2991 odst. 2 o. z., se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnot nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.19. Dle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.20. Dle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.21. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.22. Dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014, odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.23. Podle § 78 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) z. s. ú. poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.24. V rozsudku č. j. , spisová značka, ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.25. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.26. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne 25. 7. 2018 Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.27. Dle názoru soudu, v daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru (§ 86 a § 78), tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně nikterak neověřila příjmy žalovaného, nezkoumala jeho měsíční výdaje, ani jinak nezkoumala majetkovou stránku žalovaného. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že vyžádala informace a dokumenty k ověření výdaje a příjmové stránky žalovaného, případně nahlédla do dostupných databází, avšak k prokázání těchto tvrzení nepředložila žádné důkazy. Žalobkyně tak neunesla břemeno důkazní co do řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného, a tedy i co do platného sjednání smlouvy o zápůjčce. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní nelze v civilním nalézacím řízení delegovat na soud, je pouze na účastníkovi samém, aby rozhodné skutečnosti tvrdil a prokázal, a tím byl ve věci úspěšný.28. Na podkladě uvedených zjištění soud uzavírá, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je smlouva o zápůjčce neplatná; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení. Bezdůvodné obohacení žalovaného vyčíslil soud částkou 12 791 Kč, která představuje rozdíl mezi částkou, kterou žalobkyně žalovanému poskytla (15 000 Kč) a částkou, kterou žalovaný žalobkyni již uhradil (2 209 Kč). Žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že by uhradil více, než tvrdí žalobkyně.29. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o zápůjčce mezi žalobkyní a žalovaným nebyla platně uzavřena, nemohla být ani stanovena splatnost vrácení zaslaných peněžních prostředků, žalovaný tak byl povinen dle § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Od následujícího dne je tak žalovaný v prodlení a je povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou dle § 142a odst. 1 o. s. ř. ze dne 1. 4. 2026, která mu byla právním zástupcem žalobkyně odeslána téhož dne, uložil soud žalovanému uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky (12 791 Kč) od 11. 4. 2026, tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty tří dní od doručení předžalobní výzvy žalovanému (§ 1958 odst. 2 o. z.), když tato mu byla doručena dle § 573 o. z. třetí pracovní den po jejím odeslání právním zástupcem žalobkyně (7. 4. 2026).30. Jelikož, jak výše uvedeno, žalobkyně neunesla důkazní břemeno, co do platného uzavření smlouvy o zápůjčce včetně sjednaní v žalobě uplatněných úroků, poplatků, nákladům spojeným uplatněním pohledávky a smluvní pokuty, soudu nezbylo než žalobu co do částky 9 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 875 Kč od 6. 7. 2025 do 10. 4. 2026, zákonným úrokem z prodlení z částky 7 084 Kč od 11. 4. 2026 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč částečně zamítnout.31. Pro úplnost soud uvádí, že se žalobkyně svojí neúčastí na jednání dne 10. 9. 2026 sama dobrovolně vzdala možnosti být řádně poučena dle § 118b o. s. ř. o povinnosti navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného do konce prvního jednání nebo ve lhůtě soudem dodatečně určené, následně být řádně poučena dle § 118a o. s. ř. a rovněž ohledně následků nesplnění této výzvy.32. Závěrem soud uvádí, že § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a, jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s § 101 odst. 3. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2009, s. 831, 832).33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 353 Kč, přičemž tato částka představuje 13,5 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56,75 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 43,25 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 541 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.Aplikace § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. je v daném případě zcela na místě, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, předmět řízení nepřevyšuje částku 50 000 Kč a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Advokát žalobkyně používá základ obecného textu, kterému částečně přiřazuje konkrétní údaje týkající se žalovaných a vzniku a výše jejich dluhu.34. Náhradu přiznaných nákladů řízení je žalovaný povinen dle § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně, který je advokátem.35. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud žalovanému dle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek soud neshledal.