Žalobkyně se obrátila dne , datum, ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 142 501,85 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaná s žalobkyní uzavřela dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě níž mohla žalovaná čerpat úvěr až do výše 145 000 Kč, a žalovaná se zavázala revolvingový úvěr splatit s úrokem ve výši 27,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,31 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 158 614 Kč, nedodržela však řádně podmínky pro splácení, když uhradila celkem pouze 75 956 Kč. Žalobkyně proto uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni , datum, . Žalovanou částku 142 501,85 Kč tvoří dlužná jistina ve výši 139 801,85 Kč, náhrada nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínek ve výši 1 200 Kč, smluvní pokuta ve výši 1 500 Kč, příslušenství se skládá z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 24 800,04 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 720,87 Kč, vše kapitalizováno ke dni , datum, , a následně z běžícího smluvního úroku a běžícího úroku z prodlení od dne následujícího po splatnosti do zaplacení.2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:4. Žalovaná uzavřela s žalobkyní dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku žalobkyně, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalované úvěrový rámec až do výše až do výše 20 000 Kč s možností navýšení úvěrového rámce až do výše 500 000 Kč a žalovaná se zavázala revolvingový úvěr splácet s úrokem ve výši 27,9 % ročně dle obchodních podmínek a sazebníku v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,31 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Strany si dále sjednaly náhradu nákladů za vymáhací proces/odeslání upomínek v paušální výši 300 Kč za každý měsíc vymáhání a dále smluvní pokutu ve výši 500 Kč pro případ prodlení s úhradou splátky/viz smlouvu o revolvingovém úvěru včetně všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, standardní informace o spotřebitelském úvěru/. Žalovaná úvěr čerpala ve výši 158 614 Kč, se splácením splátek se však dostávala do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal ke dni , datum, splatným /viz oznámení o zesplatnění/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou /viz předžalobní upomínku/. Žalovaná netvrdila a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradila, nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované odkázala na vlastní systém výpočtu dle statistického modelu, tedy stanovení kreditního skóre dlužníka při využití statistického modelu, v rámci kterého vypočetla limit nejvyšší měsíční splátky (dále jen „MLS“), a to jednak pro samotné žalované, tak i pro domácnost žalované (ačkoliv pouze žalovaná je účastníkem úvěrové smlouvy), dále zkontrolovala bonitu klienta kontrolou v externích registrech SOLUS a NRKI (a lustrací s negativním výsledkem v registrech CEE a ISIR). Žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že je rozvedená, nemá děti, bydlí u rodičů, její příjem dosahuje částky 18 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti částky 50 000 Kč a výdaje domácnosti představují částku 8 000 Kč měsíčně. Žalobkyni předložila jednu výplatní pásku za měsíc , Anonymizováno, s čistou mzdou 20 409 Kč a výpis z účtu s vybranými pohyby na účtu, z něhož je zřejmé, nejen to, že na účet žalované byla v měsících , Anonymizováno, poukazována mzda ze strany zaměstnavatele v částkách 19 775 Kč, 19 940 Kč, 21 849 Kč a 20 309 Kč, a v měsíci , Anonymizováno, byly připsány dvě mimořádné platby ze strany fyzických osob v částce 15 000 Kč a 30 000 Kč, ale také to, že před připsáním mzdy či mimořádné platby v částce 30 000 Kč, vykazoval stav účtu povětšinou buď mínusový nebo nulový zůstatek, případně zůstatek v řádu několika desítek korun a že jsou z účtu pravidelně odepisovány splátky spotřebitelských úvěrů /viz výplatní páska, výpis z účtu na č. l. 42-45 spisu/. Žalobkyně však nijak neověřovala žalovanou další tvrzené příjmy ostatních (blíže nespecifikovaných) členů domácnosti ve výši 50 000 Kč, žádným způsobem neověřovala, vyjma splátek jiným společnostem v částce 6 236 Kč, ani skutečné výdaje žalované výdaje, když pro výpočet , jméno FO, žalované vycházela toliko z výdajů sestávajících z částky životního minima domácnosti ve výši 4 250 Kč, přičemž pro účely výpočtu MLS domácnosti dále využila statistické minimální výdaje na bydlení ve výši 8 432 Kč (žalovaná uvedla měsíční výdaje domácnosti 8 000 Kč), a dále vycházela z životního minima členů domácnosti ve výši 8 090 Kč. Ačkoliv žalobkyně uvádí, že uvedený systém, vycházející z obvyklých statistických dat se žalobkyni osvědčil, nemá žalobkyní vybraný způsob pro schvalování poskytování úvěrů faktický vliv na hodnocení soudu o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť v daném konkrétním případě žalobkyně vycházela pouze z dat uvedených ze strany žalované, aniž by tato jakýmkoliv způsobem, vyjma výpisu vybraných pohybů na účtu, jak se jím bude soud zaobírat dále, ověřovala, počítajíc s nižší statistickou pravděpodobností nesplácení s ohledem na výši poskytnutého úvěru jakožto i výši splátek. Zde soud podotýká, že ačkoli při ověřování bonity MLS žalobkyně laboruje se splátkou 662 Kč představující 3,31 % z výše schváleného úvěru, ve svých tvrzeních uvádí, že úvěr byl žalované poskytnut s rámcem 145 000 Kč, čemuž pak odpovídá splátka ve výši téměř 4 799,50 Kč. Dle názoru soudu nelze zcela rezignovat na prověřování skutečných výdajů žalované (případně i její domácnosti, pakliže z těchto údajů vychází), a to zejména za situace, kdy ze samotného zkoumání žalobkyně vyplývá, že žalovaná má splátky jiným věřitelům (vyjma žalobkyně) ve výši 6 236 Kč měsíčně, tedy v ve výši odpovídající zhruba 1/3 příjmu žalované. Jakkoli měla žalobkyně po ruce výpis vybraných pohybů na účtu žalované, nelze je soud toho názoru, že jeho řádné vyhodnocení neprovedla, když bez větší pozornosti ponechala fakt, že občasné kladné zůstatky účet vykázal toliko v důsledku dvou mimořádných plateb, jinak byly jeho zůstatky minimální či mínusové. Pokud pak žalobkyně pro výpočet , jméno FO, žalované přebírá (veškeré) výdaje na živobytí žalované z životního minima, je třeba připomenout, že životní minimum ve výši 4 650 Kč představuje skutečně jen minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění základní výživy a ostatních základních potřeb, které však neodráží reálné individuální potřeby a nároky toho kterého jedince /viz potvrzení o ověření bonity klienta na č. l. 19/. Z uvedených informací nelze než konstatovat, že v době uzavření smlouvy existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet bez toho, aby se dostala do nepříznivé finanční situace, případně nepřistoupila k řešení nastalé situace uzavíráním dalších úvěrových smluv, které by nebyla schopna řádně a včas splácet. Žalobkyně, které se při ústním jednání dostalo poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně zkoumání a prokázání úvěruschopnosti žalované, neměla ve věci žádných dalších tvrzení ani důkazních návrhů a plně odkázala na dosavadní obsah spisu. Soud tak nemohl dospět k jinému závěru než, že úvěruschopnost žalovaného nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována, když žalobkyně v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní neunesla.6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.11. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, ovšem toliko z části. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.12. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o (spotřebitelském) úvěru. S ohledem na skutečnost, že však ze strany žalobkyně nebyla úvěruschopnost žalované s odbornou péčí zkoumána (viz bod 5 odůvodnění), porušila tím žalobkyně svou povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je pak absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně poskytla žalované jistinu v celkové výši 158 614 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované. Soud proto přiznal žalobkyni částku 82 658 Kč odpovídající nesplacené části poskytnuté jistiny (po odečtení úhrad žalované ve výši celkem 75 956 Kč) včetně zákonného úroku z prodlení z této částky. Žalovaná byla povinna vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Výzva k plnění (obsažená v rámci výzvy ke splacení celého úvěru) byla žalobkyní odeslána dne , datum, , s ohledem obecnou třídenní lhůtu k plnění se tak žalovaná dostala do prodlení nejpozději dnem , datum, . Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné jistiny od uvedeného dne do zaplacení v zákonné výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I rozsudku).13. Ve zbylém rozsahu soud nárok žalobkyně zamítl, neboť vzhledem k absolutní neplatnosti uvedené úvěrové smlouvy nemá žalobkyně nárok částku 59 843 Kč coby zbylou část jí tvrzené „jistiny“, na smluvní úroky, sjednané poplatky a smluvní pokuty ani na úrok z prodlení předcházející splatnosti holého zůstatku jistiny (výrok II tohoto rozsudku).14. Pro úplnost soudu připomíná rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/2022, z jehož závěrů plyne, že okolnost, že dluh ze spotřebitelského úvěru, a to celý či jeho část, byl ze strany spotřebitele splacen, nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil řádně povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, ani plnění žalovaného na předmětný závazek nemůže zvrátit závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti ze strany žalobkyně. Závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023-133 proto soud považuje shora citovaným rozhodnutím Soudního dvora EU za překonané.15. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, když nepatrně úspěšnější žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, přičemž soud ohledně poměru úspěchu a neúspěchu přihlédl i k uplatněnému příslušenství pohledávky v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 2717/08 (výrok III).