Žalobkyně se žalobou ze dne 25. 2. 2026 domáhala zaplacení částky 23 738,43 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalobkyně (dříve , právnická osoba, .) s žalovanou uzavřela dne 16. 6. 2025 prostřednictvím webových stránek , webová stránka, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 500 Kč s možností postupného čerpání. Úvěruschopnost žalované byla prověřována z informací od žalované o počtu členů v její domácnosti společně hospodařících, počtu členů v její domácnosti společně hospodařících majících vlastní příjem, měsíčních příjmech a výdajích. Čistý ověřený měsíční příjem žalované představovala částka 25 000 Kč. Žalobkyně také prověřila žalovaného v rejstříku CEE, ISIR, katastru nemovitostí, registru politicky exponovaných osob, včetně rejstříku bankovních a nebankovních institucí jako je BRKI a NRKI. Součástí této smlouvy byly také všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Dne 26. 6. 2025 byla část úvěru ve výši 10 000 Kč vyplacena žalované, přičemž žalovaná si zvolila poplatek za „, Anonymizováno, “ v částce 109,81 Kč a „, Anonymizováno, “ v částce 165 Kč. Žalovanou částku 23 223,57 Kč představuje jistina ve výši 10 000 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru v částce 199 KČ, smluvní úrok v částce 12 749,76 Kč, výše uvedený poplatek za služby „, Anonymizováno, “ a „, Anonymizováno, “. Žalobkyně také uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s jejíž úhradou se žalovaný ocitl v prodlení, za období od 17. 7. 2025 do 15. 10. 2025 v částce 514,86 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 473,81 Kč od 16. 10. 2025 do zaplacení. Žalovaná ani přes předžalobní výzvu žalobkyně doposud z dlužné částky ničeho neuhradil.2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků, neboť žalovaná se k jednání soudu bez řádné a včasné omluvy nedostavila, ač byla k jednání řádně předvolána, žalobkyně se z jednání omluvila a s projednáním ve své nepřítomnosti souhlasila.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:Žalobkyně převedla dne 16. 6. 2025 na bankovní účet žalované č. , č. účtu, částku 10 000 Kč /viz sdělení , právnická osoba, . na č. l. 38 spisu, přehled bankovních transakcí na č. l. 21 spisu/. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne 28. 1. 2026, která byla dne 30. 1. 2026 odeslána prostřednictvím doručovatele poštovních služeb /viz předžalobní výzva na č. l. 26 spisu s potvrzením o podání zásilky na č. l. 27 spisu/. Žalovaná netvrdila a ani v řízení nevyšlo jinak najevo, že by dlužnou částku uhradila nebo že by její dluh zanikl z jiného důvodu.5. Soud provedl důkazy předložené žalobkyní (jiné ani podle obsahu spisu označeny nebyly), ze kterých nebylo prokázáno, že by žalovaná dne 16. 6. 2025 uzavřela s žalobkyní smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru předloženého znění, když žalobkyně soudu předložila pouze text uvedené smlouvy, v níž chybí podpis žalované, když obsahuje pouze vytištěné prohlášení žalované, že si přečetla smlouvu a souhlasí s jejím obsahem a datum údajného uzavření /viz, smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru na č. l. 13 - 15 spisu/. Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru v listinné ani elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument – neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k ní byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis (a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis ve smyslu ustanovení nařízení EU č. 910/2014 eIDAS). Je-li do textu písemnosti pojat údaj o tom, kdy k podpisu mělo dojít, nejde o podpis, ale výlučně o grafický odraz nějakého tvrzení, nikoliv data připojená k jiným datum umožňujícím ověřit, že po jejich připojení již dokument nedoznal žádné změny. Na tom nemění nic ani potvrzení nazvané „BankID výpis“, když ani z této listiny nijak nevyplývá, že by žalovaná připojila svůj elektronický podpis k uvedené úvěrové smlouvě /viz autorizace ověření totožnosti na č. l. 24 spisu, bankID výpis na č. l. 16 spisu/. Předloženými důkazy proto nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru mezi žalobkyní a žalovanou, neboť nelze dovodit vůli žalované být vázána podmínkami upravenými v textu předložených listin. Skutečnost, že žalobkyně disponovala údaji o jménu, příjmení, bydlišti, rodném čísle, čísle občanského průkazu žalované, aniž by si byla vůbec, s ohledem na způsob uzavření tvrzených smluv, jista tím, že jí tyto údaje poskytuje právě osoba žalované, nemůže podle náhledu soudu v daném případě vést k závěru o vzniku závazkového vztahu mezi konkrétními osobami s tvrzeným obsahem. Podle § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni plnit důkazní povinnost. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání (ve znění před novelou č. 7/2009 Sb., nyní při přípravném jednání nařízeném ve smyslu § 114c o. s. ř.). Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinností důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila a požádala, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř.6. Nadto soud dospěl k závěru, že i kdyby byla mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru (ve znění listin na č. l. 13 - 15 spisu) nemohl by jí soud posoudit jako platnou, když soud nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalované s odbornou péčí. Žalobkyně splnění povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění tvrdila, když v žalobě uváděla, že zjistila a ověřila průměrný měsíční příjem žalované ve výši 25 000 Kč. Z jí předložených dokumentů je ovšem patrné, že sama žalovaná uvedla svůj čistý měsíční příjem ve výši 15 000 Kč, který žalobkyně ověřila a zjistila, že ve skutečnosti má žalovaná příjem pouze ve výši 12 883 Kč měsíčně. Ohledně výdajů potom žalovaná uvedla výdaje na bydlení v naprosto nevěrohodné výši 500 Kč měsíčně, nezbytné měsíční výdaje ve výši 0 Kč a zbytné výdaje ve výši 2 500 Kč měsíčně. Výdaje žalované pak nebyly ze strany žalobkyně žádným způsobem ověřeny, když žalobkyně pouze sama vypočítala minimální výdaje žalované ve výši 6 205 Kč (jak k této částce dospěla potom soudu není vůbec jasné). Takovýto postup však není možné považovat za správný. Žalobkyně měla výši měsíčních příjmů a výdajů zjistit od žalované, a následně je ověřit (např. z výpisů z bankovního účtu apod.), což ovšem neučinila. Soudu proto není zřejmé, na základě čeho žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná je schopna daný úvěr splácet. Z ničeho také nevyplývá, že by žalobkyně ověřila zdroj příjmů žalované, její dosavadní splátkové zatížení či existenci exekucí na její majetek, počet vyživovaných dětí apod. /viz identifikované příjmy na č. l. 12 spisu, výpis o posouzení úvěruschopnosti na č. l. 20 spisu/. Soud proto dospěl k závěru, že způsob zkoumání úvěruschopnosti, který žalobkyně zvolila, nelze považovat za odpovídající zákonu o spotřebitelském úvěru.7. Soud neučinil žádná skutková zjištění z těchto listin – obecné principy posuzování a filozofie na č. l. 7 - 9 spisu, informace pro spotřebitele na č. l. 10 - 11 spisu, souhlas se zpracováním osobních údajů na č. l. 17 - 19 spisu, údaje o poskytovateli na č. l. 22 - 23 spisu, předpis denních splátek v systému CEPR, všeobecné obchodní podmínky v systému CEPR, neboť tyto listiny by byly relevantními důkazy pouze za situace, pokud by bylo prokázáno uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, k čemuž ze shora uvedených důvodů nedošlo. Ani z výzvy k úhradě dluhu na č. l. 25 soud neučinil žádná skutková zjištění, neboť žalobkyně neprokázala její odeslání.8. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a zákon č. dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.9. Podle § 551 o. z. o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.10. Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla dne 16. 6. 2025 částku 10 000 Kč, a to s ohledem na neprokázání uzavření smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru bez právního důvodu. Na dlužnou částku žalovaná doposud ničeho neuhradila, přičemž byla povinna vrátit bezdůvodné obohacení bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Výzva k plnění byla žalobkyní prokazatelně odeslána dne 30. 1. 2026, přičemž tato se dostala do dispozice žalované dne 3. 2. 2026, což soud zjistil na webových stránkách , právnická osoba, , webová stránka, . S ohledem na tří denní lhůtu k úhradě, se žalovaný dostal do prodlení dnem 7. 2. 2026. Soud proto přiznal žalobkyni podle § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z dlužné jistiny od uvedeného dne do zaplacení v zákonné výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena v souladu s § 160 o. s. ř. (výrok I. tohoto rozsudku).15. V rozsahu požadavku na zaplacení částky 13 223,57 Kč společně s úrokem z prodlení jdoucím nad rámec přiznané částky, požadovaných za období předcházející datu prodlení žalované s úhradou bezdůvodného obohacení a částky 514,86 Kč představující smluvní pokutu, soud žalobu zamítl, neboť v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru s tvrzeným obsahem (výrok II. tohoto rozsudku).16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci úspěšnější žalované (poměr úspěchu žalované v rozsahu 57,5 % k úspěchu žalobkyně v rozsahu 42,5 %) žádné náklady řízení vhledem k její pasivitě nevznikly (výrok III. tohoto rozsudku).