50 C 1/2023-41 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 6. 10. 2022, doplněnou dne 13. 3. 2023, domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 9 194 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 21. 11. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni splatit úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 890 Kč a dalšími poplatky za volitelné služby nejpozději do 21. 12. 2021. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Žalovaný ani přes upomínky ničeho neuhradil. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 7 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 890 Kč, poplatků za volitelné služby v celkové výši 304 Kč, úroků v kapitalizované výši 658 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 945 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 9 194 Kč za období od 22. 12. 2021 do 21. 3. 2022. Žalobkyně dále požaduje úrok z prodlení z dlužné částky. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní. 3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek. 4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 11. 2021 soud zjistil, že smlouva není žalovaným vlastnoručně podepsána. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 890 Kč a poplatky za volitelné služby v celkové výši 304 Kč. Splatnost úvěru byla stanovena ke dni 21. 12. 2021. 6. Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli prokazuje, že byla z účtu žalobkyně na účet č. [bankovní účet] poukázána částka 7 000 Kč. 7. [právnická osoba] prokazuje, že majitelem účtu č. [bankovní účet] byl v době poskytnutí úvěru žalobkyní žalovaný. 8. Kopie občanského průkazu žalovaného prokazuje pouze to, že jí žalobkyně disponuje. 9. Z výpisu o posouzení úvěryschopnosti se podává, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru ověřený čistý měsíční příjem ve výši 14 982 Kč, náklady na bydlení činily 8 500 Kč, výdaje na půjčky 3 500 Kč a ostatní výdaje pak 5 000 Kč. 10. Z výpisů osobního účtu žalovaného za období od listopadu 2020 do listopadu 2021 soud zjistil, že v průběh této doby byla žalovanému na tento účet poukazována mzda, žalovaný v četných případech za služby a zboží platil kartou a vybíral peníze z bankomatu. Žalovaný čerpal četné půjčky a úvěry, přijímal platby několika lidí a tyto následně vkládal do sázkových kanceláří. 11. Z předložené předžalobní výzvy ze dne 25. 8. 2022 a předloženého podacího lístku ze dne 25. 8. 2022 vyplývá, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k úhradě dlužné částky. 12. Žalobkyně nepředložila soudu žádné listiny, které by dokládaly zkoumání úvěruschopnosti žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy. 13. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen,,o.z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po 1. 1. 2014). 14. Dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 15. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 16. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 17. Dle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 18. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 19. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 20. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 21. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 22. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 23. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 24. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr 7 000 Kč. Žalovaný částku převzal a zavázal se ji uhradit spolu se poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši ve výši 1 890 Kč a poplatky za volitelné služby v celkové výši 304 Kč nejpozději do 21. 12. 2021. Žalovaný na úvěr ničeho neuhradil. 25. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 26. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/