50 C 180/2023-40 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 1. 6. 2023, ve znění jejího rozšíření ze dne 14. 6. 2023 a doplnění ze dne 26. 10. 2023, domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 5 854,02 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen,,právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným uzavřela dne 9. 12. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 16 890 Kč. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit úvěr spolu se smluvním úrokem ve výši 18,10 % ročně prostřednictvím 25 pravidelných měsíčních splátek ve výši 886 Kč. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalovaného. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 15 948 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši 5 720,76 Kč a smluvního úroku v kapitalizované výši 109,91 Kč. Žalobkyně dále požadovala uhradit smluvní úrok ve výši 18,10 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 1. 12. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení zůstal zcela pasivní. 3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek. 4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 9. 12. 2019 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému úvěr ve výši 16 890 Kč. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 18,10 % ročně a dalšími poplatky ve výši 4 374 Kč, prostřednictvím 25 měsíčních splátek ve výši 886 Kč. 6. Z žádosti o poskytnutí úvěru se podává, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán s příjmem ve výši 18 500 Kč. Bydlel v nájemním bytě, na výdajích hradil 4 000 Kč, na splátkách dalších úvěrů pak 1 540 Kč. 7. Z výpisu transakční historie bylo zjištěno, jak žalovaný úvěr splácel a výši dlužné částky. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 15 948 Kč. 8. Z odstoupení od úvěrové smlouvy ze dne 25. 10. 2021 vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 30. 11. 2021 z důvodu prodlení s úhradou závazků vyplývající ze smlouvy o úvěru. 9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 12. 2021 a jejích příloh, soud zjistil, že pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 21. 12. 2021, jak je doloženo poštovním podacím archem ze dne 21. 12. 2021. 10. Z oznámení o právním zastoupení, výzvy ze dne 12. 1. 2022 vyplývá, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby. 11. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen,,o.z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po 1. 1. 2014). 12. Dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 15. Dle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 16. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 17. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 18. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 19. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 20. Dle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 21. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 22. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 16 890 Kč. Žalovaný částku převzal a zavázal se ji uhradit spolu se smluvním úrokem 18,10 % ročně a dalšími poplatky ve výši 4 374 Kč, prostřednictvím 25 měsíčních splátek v dohodnuté výši. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 15 948 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek. 23. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 24. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostoj