50 C 189/2023-34 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 29. 6. 2023 a doplněnou dne 15. 11. 2023 domáhala na žalované zaplacení částky ve výši 7 317 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále jen,,právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovanou dne 12. 1. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně úvěr spolu se smluvním úrokem a dalšími poplatky prostřednictvím pravidelných týdenních splátkách v dohodnuté výši nejpozději dne 10. 1. 2021. K uzavření smlouvy o úvěru došlo po řádném posouzení úvěryschopnosti žalované. Žalovaná na úvěr částečně hradila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny ve zbývající výši 4 620 Kč, poplatků v celkové výši 2 697 Kč, smluvního úroku v kapitalizované výši 2 736 Kč a zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši 505,15 Kč. Žalobkyně se dále domáhá uhrazení smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 15. 12. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celé řízení zůstala zcela pasivní. 3. Vzhledem k tomu, že v dané věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud v souladu s § 115a, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“), rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, když žalobkyně ani žalovaná se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřily, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemají námitek. 4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 12. 1. 2020 soud zjistil, že na základě smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem v kapitalizované výši 2 483 Kč a poplatkem za zpracování úvěru ve výši 4 013 Kč prostřednictvím pravidelných 52 týdenních splátek ve výši 279 Kč. 6. Z karty zákazníka se podává, že žalovaná byla v době poskytnutí úvěru na mateřské/rodičovské dovolené s příjmem ve výši 10 000 Kč, pobírala další příjem ve výš 6 288 Kč měsíčně. Bydlela v nájemním bytě/ domě s náklady ve výši 310 Kč měsíčně, na splátkách jiných půjček hradila 100 Kč měsíčně 7. Individuální informativní sdělení úřadu práce ze dne 21. 12. 2019 prokazuje, že žalované byl zvýšen rodičovský příspěvek na částku 10 000 Kč měsíčně. 8. Tabulka umoření prokazuje, jak žalovaná úvěr splácela a výši dlužné částky. Žalovaná na úvěr uhradila celkem 7 179 Kč. 9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, soud zjistil, že pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 16. 12. 2022, jak je doloženo podacím lístkem ze dne 13. 1. 2023. 10. Z předložené předžalobní výzvy ze dne 1. 6. 2023 a předloženého podacího lístku ze dne 2. 6. 2023 vyplývá, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě dlužné částky. 11. Žalobkyně nepředložila soudu žádné další listiny, které by dokládaly zkoumání úvěruschopnosti žalované při uzavření úvěrové smlouvy. 12. Na právní posouzení věci soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen,,o.z.“), neboť ke vzniku právních vztahů mezi účastníky došlo již za jeho účinnosti (po 1. 1. 2014). 13. Dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 14. Dle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 16. Dle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 17. Dle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 18. Dle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 19. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 20. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 21. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 22. Dle § 87 odst. 1 věta první a třetí a odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 23. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaná částku převzala a zavázala se ji uhradit spolu se smluvním úrokem a dalšími poplatky prostřednictvím 52 pravidelných týdenních splátek v dohodnuté výši. Žalovaná na úvěr uhradila celkem 7 179 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek. 24. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne,