8 C 121/2023-59 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhá po žalovaném zaplacení 88 241 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1.11.2020 do zaplacení, pohledávky ve výši 35 500 Kč a úroku ve výši 102,09 % ročně z částky 70 429,18 Kč od 28.7.2020 do 20.8.2020 v částce 4 541,76 Kč a úroku ve výši 10 % ročně z částky 70 429,18 Kč od 21.8.2020 do zaplacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 3.3.2020 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 71 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s úrokem ve výši 102,09 % ročně ve 30 měsíčních splátkách po 6 611 Kč. Žalobkyně prověřila platební schopnost žalovaného porovnáním příjmů a výdajů a lustrací v databázích [příjmení] a [anonymizováno]. Žalovaný na úvěr zaplatil jednu splátku. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátek, byl celý úvěr zesplatněn. Ke dni zesplatnění přirostly i úroky k nesplacené jistině. Dle smlouvy byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu v případě zesplatnění úvěru ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny a přirostlých úroků. Smluvní pokutu žalobkyně požadovala od 1.11.2020 do data vypracování žaloby v celkové výši 35 500 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Z listiny označené jako„ Návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouva o úvěru“ soud zjistil, že jejím obsahem je žádost žalovaného o poskytnutí úvěru ve výši 71 000 Kč za podmínek, že uhradí celkem 198 330 Kč ve 30 splátkách po 6 611 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 102,09 % ročně. 4. Z listiny označené jako„ Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo]“ soud zjistil, že jejím obsahem je oznámení žalobkyně adresované žalovanému o akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o úvěru. 5. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 3.3.2020 zaslala žalobkyně částku 71 000 Kč na účet [číslo] [bankovní účet]. 6. Ze společného prohlášení o poskytnutí osobního účtu ze dne 3.3.2020 soud zjistil, že [jméno] [příjmení] [příjmení] souhlasil s tím, aby žalobkyně vyplatila žalovanému úvěr dle smlouvy na jeho účet [číslo] [bankovní účet]. 7. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný zaplatil jednu splátku ve výši 6 611 Kč. 8. Z výpisu záznamů v [příjmení] soud zjistil, že žalovaný neměl ke dni 2.3.2020 žádné splátky po splatnosti. 9. Z výpisu nebankovního registru klientských informací soud zjistil, že žalovaný nebyl vyhodnocen, neboť je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti. 10. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že má státní / obecní formu bydlení, má maturitu, je svobodný, jeho příjem činí 25 000 Kč, výdaje na osobu 3 410 Kč, výdaje spojené s dvěma dětmi v domácnosti 4 000 Kč a výdaje spojené s bydlením 1 000 Kč. 11. Z výzvy ze 5.4.2023 včetně podacího archu z téhož dne má soud prokázáno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby. 12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 15. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 17. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle § 2395 o.z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. 18. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu. 19. Povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost je stanovena zaprvé na ochranu spotřebitele, který není schopen dostat svých závazků, zadruhé na ochranu samotných věřitelů, protože snižuje jejich riziko, že dluh nebude plněn, ale především zatřetí na ochranu společnosti jako celku, která je chráněna před nezvladatelným zadlužováním spotřebitelů se všemi negativními důsledky s tím spojenými včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a jejich přechodu do šedé ekonomiky. 20. K tomu, aby právní jednání mohlo být shledáno, jako absolutně neplatné je nutno, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky podle § 588 o. z., tj. takové jednání musí odporovat zákonu a zjevně narušovat veřejný pořádek. Co se týče první podmínky, není pochyb o tom, že porušení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. odporuje podle § 87 odst. 1 tohoto zákona zákonu. Co se týče druhé podmínky, veřejný pořádek je pojem, který reprezentuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, proto i právní jednání, které je s nimi v rozporu, musí být absolutně neplatné. Současně s tímto platí, že základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatností právního jednání. Toto kritérium je uvedeno již v § 580 odst. 1 o. z., které činí právní jednání neplatným, pokud to smysl a účel porušeného zákona vyžaduje. Neplatnost právního jednání může být buď relativní, nebo absolutní, smysl a účel zákona podle § 580 odst. 1 o. z. tedy musí vyžadovat, aby právní jednání, které porušuje zákon, bylo buď relativně, anebo absolutně neplatné. Pokud je k dosažení smyslu a účelu porušeného zákona nezbytné, aby právní jednání bez dalšího nevyvolávalo právní následky, je třeba vždy dospět k závěru o absolutní neplatnosti takového právního jednání (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2135 a 2136). 21. S ohledem na vše výše uvedené smysl a účel též nové právní úpravy požaduje po podnikateli – profesionálovi, aby zkoumal schopnost spotřebitele splácet jeho úvěr. Tato povinnost je dlouhodobě a pevně zakotvena v českém právním řádu a evropských předpisech. Chrání přitom nejenom zájmy na ochranu určité osoby, ale chrání zájem na prevenci společnosti jako celku před zadlužováním a negativními důsledky, kterou s touto problematikou souvisí. Jestliže věřitel povinnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poruší, ohrozí tím tyto zájmy, čímž celá společnost může být nucena nést následky předlužení její podstatné části. Takové jednání proto zjevně narušuje pravidla či hodnoty obsažené v právním řádu, jež jsou takového významu, že jejich porušení nelze akceptovat, a proto je absolutně neplatné podle § 588 o. z. 22. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a sv