13 C 23/2026-41 – Okresní soud v Novém Jičíně

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne , datum, domáhal po žalovaném zaplacení částky , částka, . Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce (, právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , , adresa, ) dne , datum, žalovanému poskytl částku , částka, , kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne , datum, právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobce. Vedle jistiny dluhu , částka, se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení:- zákonného úroku z prodlení- poplatku za uzavření smlouvy ve výši , částka- poplatků za upomínání, a to , částka, za každou zaslanou SMS (celkem 10x), , částka, za každý zaslaný email (celkem 10x), , částka, za každý zaslaný dopis (celkem 2x) a jednorázový poplatek za administraci prodlení delšího než 14 dní ve výši , částka, , celkem , částka- smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně, celkem , částka2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce (, právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , , adresa, ) se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce dne , datum, žalovanému poskytl částku , částka, , kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Dopisem ze dne , datum, byl žalovaný naposled vyzván k úhradě dluhu.4. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.6. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byly platně uzavřeny dvě spotřebitelská smlouvy o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Schopnost žalovaného splácet řádně úvěr byla dostatečně zkoumána, když kromě nahlížení do veřejných rejstříků vyšel z výpisů z účtu žalovaného, který dal úvěrujícímu přesnou představu o příjmech a výdajích žalovaného. Tato zjištění pak nezavdávaly pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši , částka, . Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobce postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku.9. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne , datum, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)]. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.11. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku.12. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. Požadovaný poplatek ve výši , částka, je přiměřený, když k otázce přiměřenosti odměny zapůjčitele se vyslovil ve svém rozsudku ze dne , datum, č. j. , spisová značka, Vrchní soud v Praze, který dospěl k závěru, že je nemravný zisk zapůjčitele nad 30 % zapůjčené částky při zápůjčce trvající 13 měsíců. Tady by měl žalovaný zaplatit 18 %, což se jeví ve světle zmíněného judikátu jako přiměřené, a proto soud i v této části žalobě vyhověl.13. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku.14. V případě požadovaných poplatků za upomínání žalovaného a vymáhání dluhu v celkové výši , částka, (, částka, za každou zaslanou SMS, celkem zasláno 10x, , částka, za každý zaslaný email celkem zasláno 10x, , částka, za každý zaslaný dopis celkem zaslány 2x a jednorázový poplatek za administraci prodlení delšího než 14 dní ve výši , částka, ) soud akcentoval tuto výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který má plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobce vzniklé s upomínáním žalovaného a dospěl k závěru, že celková výše těchto poplatků je nepřiměřená. Rovněž četnost zjevně marného upomínání nesvědčí o účelnosti této činnosti, ale spíše o snaze navýšit pohledávku vůči žalovanému. V tomto směru soud proto pokládá ujednání za nepřiměřená a žalobu v této části zamítnul.15. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , v němž soud dovodil, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně je nepřiměřená, naopak smluvní pokuta 0,5 % denně je přiměřená). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků, výši sankční povinnosti a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta 0,1 % denně, celkem , částka, je přiměřená, a tudíž souladně sjednána se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy, a proto žalobě v této části vyhověl.16. Konečně žalobce požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl.17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 75,72 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 87,86 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 12,14 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů