15 C 166/2021-57 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 26. 5. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 390 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 22. 8. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 8 880 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 680 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Celkovou částku ve výši 20 880 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 10. 2017. Žalovaný na pohledávku do dnešního dne uhradil částku 1 490 Kč. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 6. 12. 2019. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. <b>3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 22. 8. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit věřiteli dále částku 8 880 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 680 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Celkovou částku ve výši 20 880 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 2. 10. 2017 (zjištěno ze smlouvy o půjčce a ze smluvních podmínek). Žalovaný v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedl, že žije s jiným rodinným příslušníkem a má 1 nezaopatřené dítě. Uvedl, že je invalidní důchodce a pobírá invalidní důchod ve výši 10 050 Kč. Žije ve vlastní nemovitosti a jeho náklady na bydlení činí 1 500 Kč a další výdaje domácnosti činí 4 000 Kč Tyto náklady se soudu jeví jako zcela nereálné. Ani ve vlastní nemovitosti nemohou být veškeré náklady na energie pouze 1 500 Kč měsíčně. Rovněž celkové další náklady ve výši 4 000 Kč se jeví jako zcela nevěrohodné, a to také s ohledem na skutečnost, že má žalovaný nezaopatřené dítě. Věřitel si pak údaje žalovaného ověřoval pouze ze SIPA a výměry důchodu, je tak zřejmé, že se reálnými výdaji domácnosti žádným způsobem nezabýval. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z karty zákazníka). Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019, který byl žalovanému odeslán dne 7. 1. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy, z oznámení o postoupení pohledávky a z dodejky). Dne 4. 9. 2020 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 3. 9. 2020 (zjištěno z předžalobní výzvy a z dodejky). 4. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 5. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 7. Podle ustanovení § 2392 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu. 8. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. <b>12. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:</b> 13. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek přešla pohledávka za žalovaným. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o půjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 12 000 Kč a dále částku 8 880 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 680 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to ve splátkách po dobu 58 týdnů. 14. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení tohoto důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihl