15 C 186/2021-43 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 26. 5. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 4 740 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 13. 10. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 11 840 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 240 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Celkovou částku ve výši 27 840 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 480 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 23. 11. 2017. Žalovaná do dnešního dne na předmětnou pohledávku uhradila celkovou částku 23 100 Kč. Pohledávka za žalovanou byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 29. 11. 2019. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala. 3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. <b>4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 13. 10. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí byly smluvní podmínky. Žalované byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit věřiteli částku 11 840 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 240 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Celkovou částku ve výši 27 840 Kč se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 480 Kč (smlouva o zápůjčce, smluvní podmínky). Žalovaná v zákaznické kartě ke svým poměrům uvedla, že žije s manželem a jiným rodinným příslušníkem v nájmu. Uvedla, že dosahuje příjmů ve výši 13 620 Kč, nebyly však uvedeny žádné další příjmy domácnosti. Své výdaje na bydlení žalovaná vymezila částkou 3 070 Kč, výdaje na domácnost částkou 3 000 Kč měsíčně a další výdaje označila částkou 2 300 Kč. Vzhledem k tomu, že však žalovaná bydlí s manželem a jiným rodinným příslušníkem v nájmu, jsou tyto odhadované výdaje podle názoru soudu naprosto nereálné. Věřitel si pak údaje žalované ověřoval pouze z pracovní smlouvy, z výplatní pásky, z nájemní smlouvy a z dokladu SIPO, je tak zřejmé, že se reálnými výdaji domácnosti žádným způsobem nezabýval. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (karta zákazníka). Pohledávka za žalovanou byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019, který byl žalované odeslán dne 13. 12. 2019 (smlouva o postoupení pohledávek a její příloha, oznámení o postoupení pohledávky, dodejka). Dne 23. 2. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalované předžalobní výzvu ze dne 22. 2. 2021 (předžalobní výzva, dodejka). 5. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 6. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 9. Podle ustanovení § 2392 občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze sjednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Při nepeněžité zápůjčce lze ujednat místo úroků plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu. 10. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 11. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. <b>14. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:</b> 15. Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni předmětná pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o půjčce, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 16 000 Kč a žalovaná se zavázal uhradit původnímu věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 16 000 Kč a dále částku 11 840 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 240 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 3 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. 16. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neprovedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádné