15 C 204/2021-65 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se návrhem doručeným Okresnímu soudu v Olomouci dne 28. 6. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 24 164,56 Kč s příslušenstvím a částky 4 687,92 Kč s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 19. 12. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 62 730 Kč spolu s příslušenstvím v 17 měsíčních splátkách ve výši 3 690 Kč. Původní věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil úvěruschopnost žalované. Žalovaná sjednanou částku nehradila řádně a včas. Uhradila pouze částku 13 279 Kč, která odpovídá 3 řádně uhrazeným splátkám. Splatnost závazku nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. ke dni 19. 5. 2020. Z původního věřitele byla pohledávky na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020. Aktuálně žalovaná žalobkyni dluží nesplacenou jistinu ve výši 24 164,56 Kč s příslušenstvím a neuhrazenou smluvní pokutu ve výši 4 687,92 Kč, která byla sjednána ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala. <b>3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Dne 19. 12. 2018 uzavřela společnost [právnická osoba] s žalovanou smlouvu úvěru [číslo] ve které se věřitel zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit věřiteli poskytnutou jistinu a dále celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 32 730 Kč. Celkovou částku 62 730 Kč se žalovaná zavázala věřiteli uhradit v 17 měsíčních splátkách po 3 690 Kč. Žalovaná se dále zavázala v případě porušení povinnosti zaplatit jakoukoliv částku závazku podle smlouvy řádně a včas, uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny, a to za každý den prodlení. Žalovaná vyčerpala úvěr ve výši 30 000 Kč (zjištěno ze smlouvy o úvěru). Žalovaná ke svým poměrům v žádosti o úvěr uvedla, že je zaměstnaná s příjmy 24 023 Kč čistého měsíčně a její výdaje na bydlení činí 3 410 Kč, další náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady činí 2 000 Kč a měsíční splátky stávajících půjček činí 3 646 Kč. Žalovaná bydlí ve vlastním bytě, je svobodná a bezdětná. Žalovaný věřiteli k prokázání těchto údajů doložil dohodu o provedení práce a její dodatek a výplatní pásky (z žádosti o úvěr, z dohody o provedení pásek a jejího dodatku a z výplatních pásek). Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21. 12. 2020 uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 18. 1. 2021, který byl žalované odeslán dne 19. 1. 2021 (ze smlouvy o postoupení pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky a podacího archu). Předžalobní výzva pro žalovanou byla advokátem žalobkyně předána k poštovní přepravě dne 24. 6. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z podacího archu). 4. Podle ust. § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 6. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: 12. Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni předmětná pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. 13. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že původní věřitel provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná sice označila své příjmy a výdaje, věřitel se však zabýval pouze příjmy žalované, ke kterým byly doloženy písemné doklady, pravidelnými výdaji žalované se však žádným způsobem nezabýval. Přitom veškeré výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady odhadnuté na částku 2 000 Kč se soudu jeví naprosto nepřiměřeně nízké a věřitel se měl zabývat těmito náklady a dále rovněž pravidelnými náklady žalované na bydlení. Toto posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany věřitele soud považuje za nedostačující. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému soudnímu jednání, zbavila se tím možnosti být o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene poučena. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy sta