29 C 191/2021-41 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne 17. 5. 2021 domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 5 095 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 1. 12. 2020 mezi [právnická osoba] [právnická osoba], jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Původní věřitel uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému dne 4. 7. 2019 úvěr ve výši 3 500 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejpozději dne 3. 8. 2019. Dlužná částka sestává z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 3 500 Kč a dále z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 491,44 Kč a úroku stanoveného dle čl. II. 2. b smlouvy ve výši 103,56 Kč. Úvěrová smlouva mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena online. Žalovaný návrh smlouvy zaslané právním předchůdcem žalobkyně akceptoval a původní věřitel úvěr žalovanému vyplatil dne 4. 7. 2019. Úvěr byl převeden z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalobkyně identifikovala platbu úvěru uvedením variabilního symbolu, kterým si strany zvolily rodné číslo žalovaného. Úvěr byl žalovanému poskytnut, ale přesto nebyl žalovaným dosud uhrazen v celé výši. Žalovaný nevrátil úvěr k datu splatnosti. Upomínka byla právním zástupcem žalobkyně odeslána dne 9. 10. 2020. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutečnosti tvrzené žalobkyní nijak nerozporoval. 3. Na výzvu soudu dle ust. § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následku nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu ust. § 101 odst. 4 o. s. ř., proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě. Soud tedy rozhodl ve věci v souladu s ust. § 115a o. s. ř. bez jednání. 4. S ohledem na skutečnost, že proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), obsahuje rozhodnutí zkrácené odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. 5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Mezi [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO], a žalovaným byla dne 4. 7. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] [číslo], v níž se [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] jako úvěrující zavázala poskytnout žalovanému jako úvěrovanému spotřebitelský úvěr ve výši 3 500 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit s úrokem ve výši 103,56 Kč a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 491,44 Kč do 30 dnů ode dne poskytnutí úvěru, tedy dne 3. 8. 2019. Žalovanému byl úvěr poskytnut převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] dne 4. 7. 2019 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 12. 2020 přešla žalovaná pohledávka na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 9. 10. 2020. Zástupce žalobkyně zaslal žalovanému dne 9. 10. 2020 výzvu k úhradě před podáním žaloby, ve které vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky do tří dnů. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2398 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. 8. Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán. 9. Podle § 1879 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 10. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. 15. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 16. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 17. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni předmětná pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. Žaloba je však důvodná pouze částečně. 18. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na základě které byly žalovanému poskytnuty na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 3 500 Kč a žalovaný se zavázal uhradit původnímu věřiteli poskytnutou jistinu ve výši 3 500 Kč do 3. 8. 2019. 19. Soud se v prvé řadě zabýval platností uzavřené smlouvy o úvěru a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Z listinných důkazů předložených žalobkyní nebylo možno učinit závěr o tom, že bylo prokázáno, že by původní věřitel před uzavřením smlouvy s žalovaným nahlédl do jakýchkoliv dostupných evidencí k zjištění ekonomické situace dlužníka, byť tvrdila, že prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet realizovala, a to lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, BRKI. Žalobkyně v této souvislosti nepředložila žádné listinné důkazy a výslovně již v podaném návrhu na vydání EPR uvedla, že k tomuto ani nenavrhuje žádných dalších důkazů. Takové tvrzené posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud považuje za zcela nedostačující. K tomu soud dále uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu