15 C 229/2021-45 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 27. 9. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 104 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 25. 5. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně poskytla na základě této smlouvy žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč do 27. 6. 2021, následně byla splatnost na základě žádosti žalovaného prodloužena do 11. 8. 2021. Žalovaný byl marně vyzván ke splacení celého úvěru předžalobní upomínkou. Žalobkyně proto požaduje uhradit dluh 3 000 Kč za poskytnuté finanční prostředky, dále částku 3 204 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru, částku 900 Kč za smluvní pokuty a částku 2 600 Kč jako náhradu nákladů za vymáhání pohledávky. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. Na výzvu soudu dle § 115a o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., a proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř. již v podané žalobě. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez jednání. 3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. <b>4. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 25. 5. 2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, a to na základě žádosti žalovaného ze dne 25. 5. 2021 dle předsmluvních informací s doložením kopie OP žalovaného. Žalobkyně poskytla na základě této smlouvy žalovanému úvěr ve výši 3 000 Kč Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě a žalovaný projevil vůli uzavřít smlouvu tzv. verifikační platbou dle potvrzení o obdržení a provedení platby. Žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit tuto částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč do 27. 6. 2021, následně byla splatnost na základě žádosti žalovaného prodloužena do 11. 8. 2021. Žalovaný ke svým poměrům uvedl, že pracuje jako skladník ve společnosti [právnická osoba] s čistým příjmem ve výši 27 648 Kč. Dále uvedl náklady na bydlení ve výši 6 500 Kč, na energie ve výši 1 500 Kč a osobní náklady ve výši 6 000 Kč. Věřitel si pak údaje žalovaného ověřoval pouze z výpisu tří výplat na bankovní účet žalovaného, je tak zřejmé, že se dalšími příjmy domácnosti a reálnými výdaji domácnosti žádným způsobem nezabýval. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující, když za situace, kdy původní věřitel neznal pravidelné měsíční výdaje žalovaného, nemohl být schopen posoudit schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky. Strany se dále dohodly, že v případě porušení povinností žalovaného, je žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 15 % z jistiny poskytnutého úvěru za každé porušení, případně pouze z jistiny poskytnutého úvěru. Smluvní pokuta činí 2 x 450 Kč, celkem tedy 900 Kč, což činí 30 % jistiny dle zákona o spotřebitelském úvěru. Strany si dále sjednaly, že v případě zaslání upomínek je žalovaný povinen uhradit částku 450 Kč za zaslání první upomínky, částku 650 Kč za zaslání druhé upomínky a za vymáhání pohledávky může žalobkyně požadovat po žalovaném náhradu nákladů spojených s tímto vymáháním. Žalovaný měl být vyzýván ke splacení dluhu dne 19. 8. 2021 a 1. 9. 2021. Žalovaný byl taktéž marně vyzván ke splacení celého úvěru předžalobní upomínkou ze dne 14. 9. 2021 odeslanou téhož dne. 5. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 9. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu; b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. 10. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. <b>13. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru:</b> 14. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 3 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dost