22 C 36/2023-79 — Okresní soud v Olomouci

1. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání. 2. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 9 149,13 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok a úrok z prodlení), která má představovat nevrácenou část jistiny poskytnuté žalovanému právním předchůdcem žalobkyně (obchodní společnost [právnická osoba], [IČO] (následně v důsledku fúze sloučením a v důsledku změny obchodní firmy CEPO Green3, SE, [IČO])) na základě smlouvy [číslo] ze dne 12. 2. 2015; dále se domáhá zaplacení částky 2 900,87 Kč, která má představovat nezaplacené poplatky za služby související s poskytnutím uvedené jistiny. Dále žalobkyně požaduje částku 15 982,62 Kč s příslušenstvím (smluvní úrok a úrok z prodlení), která má představovat nevrácenou část jistiny poskytnuté žalovanému právním předchůdcem žalobkyně na základě smlouvy [číslo] ze dne 25. 9. 2014; dále požaduje částku 5 067,38 Kč, která má představovat nezaplacené služby související s poskytnutím uvedené jistiny. Předmětné pohledávky měly být na žalobkyni postoupeny. 3. Žalovaný uznal, že zůstal společnosti„ [příjmení] [jméno]“ dlužen určitou částku, ale přesnou výši nedokáže dohledat, ke konci již neměl na úplné doplacení půjčky prostředky. Souhlasil s uvedenou nedoplacenou jistinou i s úroky. Vzhledem k absenci zaměstnání a prostředků požádal o schůdný splátkový kalendář. 4. Soud na základě provedených důkazů (smlouvy o půjčce vč. smluvních podmínek; karty zákazníka; smlouvy o postoupení pohledávek vč. příloh, oznámení a dokladů o odeslání; předžalobní výzvy) učinil jednotlivá skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu (některá skutková zjištění jsou pro přehlednost podrobněji rozvedena v souvislosti s jejich právním hodnocením až v části věnované právnímu hodnocení). 5. Právní předchůdce žalobkyně prověřoval úvěruschopnost žalovaného na základě údajů uvedených žalovaným a dospěl ke kladnému závěru o jeho schopnosti splácet předmětné půjčky (karty zákazníka). Dne 25. 9. 2014 právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce a stejného dne mu byla v hotovosti vyplacena půjčka ve výši 35 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit prostřednictvím 58 týdenních splátek částku 61 770 Kč (smlouva [číslo]). Dne 11. 2. 2015 s žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce a stejného dne mu byla v hotovosti vyplacena půjčka ve výši 14 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit prostřednictvím 58 týdenních splátek částku 24 708 Kč (smlouva [číslo]). Dne 6. 12. 2019 uzavřela žalobkyně s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byly mimo jiné výše uvedené pohledávky za žalovaným (smlouva o postoupení pohledávek s výňatkem z přílohy). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (oznámení ze dne 6. 12. 2019 s dokladem o odeslání dne 7. 1. 2020). Žalovaný dosud uhradil dohromady částku 53 378 Kč. 6. Podstatu sporu soud posoudil podle občanského zákoníku (zejm. ustanovení o postoupení pohledávky § [číslo] a násl.; ustanovení upravující smlouvu o úvěru § [číslo] a násl.; ustanovení o neplatnosti právního jednání § 580 a násl.; ustanovení upravující bezdůvodné obohacení § 2991 a násl.) a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (zejm. § 9), vše ve znění rozhodném ke dni uzavření příslušné smlouvy o půjčce, a dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 9 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 10. Na základě platné smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně ze dne 19. 4. 2018 došlo u nyní projednávaných pohledávek ke změně v osobě věřitele a v této pozici nyní figuruje žalobkyně. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli dvě smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku a vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvy uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jde o tzv. spotřebitelské úvěry. 11. Žalovaný v řízení před soudem uznal v plném rozsahu žalovaný nárok podáním doručeným soudu dne 4. 4. 2023. Žalobkyně nadto navrhla vydání rozsudku pro uznání se splátkovým kalendářem. Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. lze rozsudek pro uznání vydat pouze v případech, ve kterých by bylo možné uzavřít a schválit soudní smír. Vzhledem k tomu, že se v případech poskytování spotřebitelských úvěrů uplatňuje řada kogentních pravidel, jejichž účelem je ochrana spotřebitele jakožto slabší smluvní strany, zabýval se soud nejprve z úřední povinností tím, zda by vydání rozsudku pro uznání nevedlo k situaci odporující smyslu těchto kogentních právních předpisů. Soud přitom dospěl k závěru, že obě smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy (což bude blíže zdůvodněno na následujících řádcích) a na základě této skutečnosti (rozpor s kogentními právními předpisy) nelze podle § 99 odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání vydat (výrok I). 12. Nesprávné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má podle § 9 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru za následek tzv. absolutní neplatnost úvěrové smlouvy (k tomu lze odkázat zejména na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C [číslo], dále například nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud se proto nejprve zabýval tím, jak byla prověřena úvěruschopnost žalovaného. 13. K doložení prověření úvěruschopnosti žalobkyně předložila dvě karty zákazníka sepsané právním předchůdcem žalobkyně vždy před poskytnutím jednotlivých úvěrů. Z karty zákazníka ze dne 24. 9. 2014 vyplývá použitelný příjem žalovaného ve výši 10 700 Kč, splátka půjčky byla dle smlouvy o půjčce stanovena ve výši 1 065 Kč; z karty zákazníka ze dne 11. 2. 2015 vyplývá použitelný příjem ve výši 6 650 Kč, splátka byla dle smlouvy o půjčce stanovena ve výši 426 Kč. Z karet zákazníka vyplývá, že část příjmů byla ověřena na základě výměru státní podpory, část uvedených příjmů vycházela pouze z vyjádření žalovaného, dále z nich vyplývá, že část výdajů byla ověřena na základě nájemní smlouvy a část vyplývá pouze z vyjádření žalovaného. Konkrétní podklady (nájemní smlouva, výměr státní podpory), na základě kterých došlo k sestavení karet zákazníka, žalobkyně soudu na výzvu nepředložila. 14. Soud samotné karty zákazníka nevyhodnotil jako hodnověrné doklady potvrzující, že došlo k řádnému prověření příjmové a výdajové stránky rozpočtu žalovaného, jelikož podle judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) nestačí vycházet pouze z nepodložených prohlášení spotřebitele. Pokud jde o jednotlivé kolonky zaškrtnuté na kartě zákazníka, nelze z nich jednoznačně dovodit, že tyto doklady měl právní předchůdce žalobkyně skutečně k dispozici. Soud se přitom domnívá, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i archivace dokumentů, na jejichž základě byly poskytnuté údaje ověřeny. Vzhledem k tomu, že tyto dokumenty nebyly ani k výslovné výzvě soudu předloženy, jsou karty zákazníka a údaje v nich uvedené pro soud nepřezkoumatelné. 15. Na druhou stranu soud v tomto případě přihlíží k faktické stránce věci, ze které je zřejmé, že na smlouvu [číslo] žalovaný prostřednictvím splátek uhradil již částku převyšující poskytnutou jistinu, takže fakticky úvěruschopný byl. Obdobný závěr lze přijmout i ve vztahu ke smlouvě [číslo] v tomto případě žalovaný uhradil téměř celou jistinu. Uvedené ostatně potvrzuje i žalovaný, který sám konstatoval, že měl záměr celou půjčku řádně splatit a až ke konci splácení měl problém svým závazkům dostát. Vzhledem k těmto okolnostem věci vyhodnotil soud kladný závěr právního předchůdce žalobce o schopnosti žalovaného splatit předmětné úvěry navzdory výše uvedeným deficitům za odpovídající situaci. Prověření úvěruschopnosti tak lze dle názoru soudu v tomto případě považovat za naplňující účel zákona o spotřebitelském úvě