26 C 170/2022-55 — Okresní soud v Opavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dluhu z nesplacené části úvěru, který poskytla žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně spol. [právnická osoba], [IČO], na základě smluv o úvěru [číslo] ze dne 24. 2. 2021 ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 7. 5. 2021 ve výši 25 000 Kč, kteréžto prostředky se žalovaný ve smlouvě zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 5 202 Kč (celkem tak částku 30 202 Kč) v době splatnosti do 6. 6. 2021. Před poskytnutím finančních prostředků provedla žalobkyně verifikaci osobních údajů žalovaného tak, že žalovaný převedl ze svého bankovního účtu na účet poskytovatele úvěru částku ve výši 0,1 Kč. Žalovaný porušil podmínky smlouvy, neboť z úvěru neuhradil ničeho a právní předchůdkyni žalobkyně tak vznikl nárok na zaplacení nezaplacené jistiny ve výši 25 000 Kč, nárok na nesplacený úrok ve výši 5 352 Kč, nárok na smluvní pokutu ve výši 4 000 Kč a nárok na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč. Nesplacenou pohledávku za žalovaným nabyla žalobkyně od právní předchůdkyně na základě postupní smlouvy ze dne 29. 3. 2021. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena a žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné pohledávky. Protože žalovaný na výzvu nereagoval a nereagoval ani na výzvu žalobkyně před podáním žaloby, domáhá se žalobkyně uvedeného nároku u soudu podanou žalobou s tím, že na smluvní pokutě požaduje toliko částku 3 775 Kč. 2. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s. ř.”) zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho. 3. K ústnímu jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto vycházel z listinných důkazů, které žalobkyně označila v návrhu k důkazu, a vzal za prokázáno, že na základě elektronické žádosti žalovaného poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč, a to na základě mezi nimi uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 24. 2. 2021 ve znění úvěrové smlouvy téhož čísla ze dne 7. 5. 2021. Ve smlouvě její účastníci sjednali splatnost úvěru do 6. 6. 2021. Poskytnutí finančních prostředků žalovanému předcházela jeho verifikační platba z bankovního účtu žalovaného ve výši jedné koruny na účet žalobkyně. Uvedené bylo zjištěno jednak ze smluv o úvěru [číslo] ze dne 24. 2. a 7. 5. 2021 a jednak z výpisu účtu žalobkyně, ze kterého byla dne 24. 2. 2021 odepsána platba 16 000 Kč a dne 1. 3. 2021 částka 9 000 Kč Tyto platby jsou na účtu evidovány jako„ půjčka od [webová adresa] c. [číslo]“ a„ dodatečná půjčka od [webová adresa] c. [číslo] [anonymizováno]“. Tyto platby byly poukázány na účet č. [bankovní účet], ze kterého byla na účet poskytovatele dne 10. 2. 2021 připsána platba 0,1 Kč. Majitelem tohoto účtu je žalovaný. Z upomínky a z opakované výzvy k úhradě odeslané právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému soud zjistil, že žalovaný ke dni 29. 6. 2021 resp. 7. 7. 2021 na svůj dluh nepoukázal ničeho. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 11. 2021 a podacího archu vzal soud za prokázané, že nesplacená pohledávka ze smlouvy [číslo] ve výši 34 352 Kč byla postoupena žalobkyni, a že tato skutečnost byla písemně oznámena žalovanému. Z výzvy žalobkyně zaslané žalovanému dne 15. 11. 2021, která byla k poštovní přepravě odevzdána následujícího dne, vzal soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 34 402,86 Kč se stanoveným datem splatnosti 3. 12. 2021. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaná před podáním žaloby vyzvala naposledy žalovaného ke splnění smluvní povinnosti z výše uvedené úvěrové smlouvy. 4. Žalobkyně v návrhu neuvedla, zda a jakým způsobem se právní předchůdkyně žalobkyně zhostila své zákonné povinnosti podle § 86 odst. 1., 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen „zákon“), a zda tedy před tím, než poskytla žalovanému finanční prostředky, prověřila jeho možnosti tyto prostředky i s poplatkem vrátit. Soud proto žalobkyni před nařízením jednání vyzval, aby tuto povinnost dodatečně splnila, načež žalobkyně sdělila, že žádnými důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nedisponuje, a proto bere žalobu co do částky 9 127 Kč představující poplatek a smluvní pokutu zpět. V rozsahu zpětvzetí žaloby bylo řízení podle § 96 odst. 1., 2 o. s. ř. zastaveno a předmětem řízení tak zůstala pouze nesplacená jistina ve výši 25 000 Kč, úrok z prodlení z této částky a náklady spojené s uplatněním pohledávky. 5. Soud s ohledem na takto zjištěné skutečnosti posoudil spor nikoliv podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), o spotřebním úvěru, neboť taková tvrzená smlouva je pro absenci splnění povinnosti poskytovatele úvěru podle § 86 zákona o spotřebním úvěru absolutně neplatná, ale podle § 2991 a násl. o. z. podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. 6. Soud na základě důkazů dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu na základě neplatné úvěrové smlouvy (§ 588 o. z.) finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Z důvodu neplatnosti tvrzené úvěrové smlouvy není možné dovodit, že by mezi jejími účastníky existovala dohoda o splatnosti této částky, resp. dohoda o dalších platbách vztahujících se k této částce a k jejich splatnosti. Na tomto místě soud odkazuje např. na ustálenou judikaturu soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěny. Žaloba proto není důvodná ani v části požadované smluvní pokuty, respektive poplatků a úroků z prodlení z částky, která se nestala splatnou podle uvedené smlouvy. 7. Vzhledem k tomu, že po částečném zpětvzetí žaloby předmětem řízení zůstala pouze dlužná jistina ve výši 25 000 Kč s příslušenstvím, rozhodl soud v tomto směru tak, jak je uvedeno v bodu I. výroku tohoto rozsudku. Z listinných důkazů bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného v dopise ze dne 15. 11. 2021 k zaplacení dlužné částky a stanovila mu lhůtu splatnosti do 3. 12. 2021. K uvedenému datu žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, čímž se následujícím dnem dostal do prodlení se zaplacením dluhu (vydání bezdůvodného obohacení). Soud proto přiznal žalobkyni právo na úrok z prodlení z dlužné částky 25 000 Kč v zákonné výši za dobu od 4. 12. 2021 do zaplacení, a to podle § 1968 a § 1970 o. z., a podle vládního nařízení č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, účinného ke dni prodlení žalovaného se zaplacením peněžitého dluhu, když z důvodu absolutní neplatnosti tvrzené úvěrové smlouvy, splatnost tohoto dluhu nenastala dříve. Ze stejného důvodu soud žalobkyni nepřiznal ani nárok na náklady spojené s uplatněním pohledávky ve znění uvedené smlouvy a o těchto nárocích rozhodl tak, jak je uvedeno v bodu II. tohoto rozsudku. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 218,82 Kč, přičemž tato částka představuje 46,52 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 73,26 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 26,74 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 168 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního