Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení. Podle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu nesplacené části úvěru, který žalovanému poskytla právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , na základě smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, ze dne , datum, , ve výši 40 000 Kč. Tuto částku žalovaný obdržel bezhotovostně na svůj bankovní účet ve třech po sobě jdoucích splátkách dne , datum, ve výši 20 000 Kč, dne , datum, ve výši 11 000 Kč a dne , datum, ve výši 9 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnuté prostředky spolu se smluvním úrokem ve výši 16 000 Kč ve sjednaných pravidelných splátkách. Vzhledem k porušení platební morálky žalovaným zesplatnila původní věřitelka nesplacenou část úvěru v souladu se smlouvou a vyzvala žalovaného k úhradě této nesplacené částky nejpozději ke dni 2. 8. 2024. Do té doby žalovaný zaplatil na splátkách úvěru celkem 14 000 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut na základě jeho žádosti učiněné prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku, jimiž byla ověřena totožnost žalovaného a prostřednictvím kterých byl rovněž předem seznámen s obsahem smlouvy, jejími podmínkami, právy a sankčními ujednáními. Žalovaný porušil smluvní podmínky tím, že úvěr nesplatil řádně a včas, čímž vznikl právní předchůdkyni žalobkyně nárok na zaplacení nesplacené jistiny ve výši 40 000 Kč, smluvního úroku ve výši 16 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 8 280 Kč. Tuto pohledávku nabyla žalobkyně postupní smlouvou ze dne , datum, od společnosti , právnická osoba, ., sídlem , adresa, , která tuto pohledávku předtím nabyla od původní věřitelky na základě postupní smlouvy ze dne , datum, . Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena původní věřitelkou písemností ze dne , datum, . Protože žalovaný na výzvy k úhradě, adresované jak původní věřitelkou, tak žalobkyní, nereagoval a dluh dosud neuhradil, domáhá se žalobkyně svého nároku podanou žalobou.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)., zrušen.3. K ústnímu jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto vycházel z listinných důkazů, které žalobkyně označila v návrhu k důkazu, a vzal za prokázáno, že na základě elektronické žádosti žalovaného poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky v celkové výši 40 000 Kč v rámci tří po sobě jdoucích bankovních převodů na účet žalovaného, a to na základě mezi nimi uzavřené úvěrové smlouvy č. , Anonymizováno, ze dne , datum, . Ve smlouvě její účastníci sjednali povinnost právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému tyto finanční prostředky a žalovaného tyto splácet sjednanými splátkami. Spolu s jistinou měl žalovaný zaplatit žalobkyni také poplatek za úvěr ve výši 16 000 Kč. Úvěr byl úročen sazbou 40 % p. m. Poskytnutí finančních prostředků žalovanému předcházelo verifikační ověření jeho totožnosti formou bankovní identifikace. Uvedené bylo zjištěno jednak z uvedené smlouvy o úvěru a z výpisu z účtu věřitele. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , z oznámení původní věřitelky ze dne , datum, podané k poštovní přepravě dne o změně v osobě věřitele, prokázala žalobkyně svou věcně právní legitimaci ve sporu, neboť dluh nabyla od přechodného nabyvatele této pohledávky, který předmětnou pohledávku nabyl postupní smlouvou od primární věřitelky. Z výzvy žalobkyně k úhradě před podáním žaloby z téhož dne vzal soud za prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené s původní věřitelkou a k zaplacení dluhu na nesplaceném úvěru.4. Žalobkyně v návrhu sice uvedla, že před poskytnutím úvěru byla zkoumána původní věřitelkou úvěruschopnost žalovaného úvěr splácet tak, že ověřila totožnost žalovaného, který navíc prokázal vlastnictví ke svému bankovnímu účtu, ze kterého měl původní věřitelce poskytnout výpisy za poslední tři měsíce. K uvedenému tvrzení žalobkyně nepředložila žádný důkaz, jímž by bylo potvrzeno, že se původní věřitelka skutečně zhostila své zákonné povinnosti podle § 86 odst. 1., 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen „zákon“), tak, že řádně prověřila jeho možnosti tyto prostředky i s poplatkem vrátit. Soud měl v úmyslu žalobkyni v uvedeném směru procesně poučit u ústního jednání, ovšem svoji omluvenou neúčastí se žalobkyně sama zbavila možnosti využít tohoto poučení a odvrátit tak případný procesní neúspěch ve sporu. Soud tak neměl možnost vůbec zjistit a posoudit, zda právní předchůdkyně žalobkyně svoji zákonnou povinnost splnila a zda bylo v možnostech žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit. Z uvedeného důvodu dospěl soud k závěru, že tvrzená úvěrová smlouva je pro absenci splnění zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků žalovanému posoudit jeho úvěruschopnost neplatná, přičemž se jedná, jak bylo dovozeno platnou judikaturou, o neplatnost absolutní podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěny. Žaloba proto není důvodná ani v části požadované smluvní pokuty, respektive jakýchkoliv poplatků, úroků či úroků z prodlení z částky, která se ani nestala splatnou podle předmětné neplatné úvěrové smlouvy.5. Ze shora uvedených důvodů soud posoudil nárok žalobkyně podle § 2991 o. z., jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nikoli jako závazek z úvěrové smlouvy podle § 2395 a násl. o. z. Žalobkyně má proto právo na zaplacení částky odpovídající převedených finančních prostředků na účet žalovaného při zohlednění částečné úhrady ze strany žalovaného ve výši 14 000 Kč. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 26 000 Kč a v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Ve zbylé části byl nárok posouzen jako nedůvodný, a proto jej soud zamítl.6. Co se týká zákonného úroku z prodlení z dluhované pohledávky, posoudil soud tento nárok podle ustanovení § 87 zákona, a nikoli podle obecné právní úpravy. V důsledku shora popsané neplatnosti úvěrové smlouvy věřiteli nárok na zákonný úrok z prodlení nevzniká a spotřebitel je povinen vrátit věřiteli pouze poskytnutou jistinu ve lhůtě přiměřené jeho finančním možnostem, kterou stanoví soud. Nárok na úrok z prodlení může vzniknout až tehdy, pokud spotřebitel tuto lhůtu nedodrží. Vzhledem k tomu, že taková lhůta dosud nebyla určena, nelze dovodit prodlení spotřebitele, a tudíž ani vznik nároku na úrok z prodlení. Soud proto žalobní návrh i v této části posoudil jako nedůvodný a zamítl jej.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal, neboť ze spisu nebylo zjištěno, že by z větší části procesně úspěšnému žalovanému nějaké náklady vznikly.8. Lhůta k plnění vyplývá z § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.