27 C 139/2021-19 — Okresní soud v Ostravě

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 8 000 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení s odůvodněním, že [právnická osoba] s. r. o. uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč převodem na bankovní účet a žalovaný se jej zavázal vrátit do 6. 5. 2015. Žalovaný úvěr ve sjednaném termínu nevrátil. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. K ústnímu jednání dne [datum] se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaný svou neúčast neomluvil. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků a na základě provedeného dokazování u jednání dospěl k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dne [datum] žalovanému částku 8 000 Kč, kterou žalovaný právní předchůdkyni ani žalobkyni nevrátil; právní předchůdkyně žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky vrátit. Po takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud k právnímu posouzení věci: Soud v prvé řadě konstatuje, že smlouvu, jež byla podepsána pomocí prostředků komunikace na dálku (žalobkyně doložila tzv. verifikační platbu, prostřednictvím které ověřila totožnost žalovaného), vyhodnocuje jakožto smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.), na kterou nutno rovněž aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen ZoSÚ). Ačkoliv přitom žalobkyně tvrdila, že smlouva byla uzavřena a peníze poskytnuty dne [datum], po provedeném dokazováním bylo zjištěno, že smlouva nebyla uzavřena tohoto dne, nýbrž [datum] (stejného dne předchůdkyně žalobkyně rovněž zaslala žalovanému uvedenou částku). Dále lze zkonstatovat, že podle §§ 86 a 87 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. Podepsaný soud přitom v dané věci uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného nedostála, když toto v řízení sice tvrdila, nicméně neprokázala. Pouhé spolehnutí se na prohlášení žalovaného, popř. nahlédnutí do veřejně dostupných registrů, je zcela nedostačující, když je třeba aktivně zkoumat jak příjmovou, tak výdajovou stránku úvěrovaného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Z toho důvodu dovodil soud absolutní neplatnost takové smlouvy ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (§ 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pro úplnost lze doplnit, že závěr o absolutní neplatnosti takové smlouvy vychází z eurokonformního výkladu citovaných ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18). Soud přitom byl připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaný povinen toto obohacení v celkovém rozsahu 8 000 Kč vrátit (uhrazeno nebylo ničeho). Žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky dne 2. 2. 2021, kterážto výzva mu byla stejného dne i odeslána, pročež má soud podle § 573 o. z., za to, že uvedená zásilka se dostala do dispozice žalovaného 5. 2. 2021, přičemž žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 3 dnů, tj. do 8. 2. 2021, a proto má od následujícího dne žalobkyně podle § 1970 o. z. právo na úroky z prodlení z dlužné částky ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z těchto důvodů soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I, přičemž lhůta splatnosti byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.), neboť nebylo prokázáno, že by byl žalovaný v této době v prodlení. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyplývá z poměru procesního úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného. Soud provedl celkovou kapitalizaci předmětu řízení včetně úrokového příslušenství k datu vyhlášení rozsudku, když žalobkyně se domáhala zaplacení celkem částky 11 714 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 8 000 Kč (výrok I. tohoto rozhodnutí) a neúspěšná byla co do částky 3 714 Kč (výrok II. tohoto rozhodnutí). Celkový úspěch žalobkyně tak představuje 68 % a neúspěch 32 %. Na náhradě nákladů řízení tak soud žalobkyni přiznal 36 % nákladů řízení, které žalobkyni vznikly. Soud žalobkyni přiznal odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby) podle § 11 odst. 1 písm. a), písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen vyhlášky), která byla stanovena podle § 14b odst. 1 vyhlášky ve výši 600 Kč (3 x 200 Kč). Za každý úkon právní služby soud žalobkyni přiznal náhradu hotových výdajů podle § 14b odst. 5 vyhlášky ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč). Náhrada 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. z přiznané odměny a náhrad odpovídá částce 189 Kč. Dále soud žalobkyni jako součást nákladů řízení přiznal zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. Soud v předmětné věci aplikoval ustanovení § 14b vyhlášky, protože z úřední činnosti je mu známo, že již u něj byly projednávány další shodné návrhy, které žalobkyně podala po 1. 7. 2014, tedy za účinnosti tohoto ustanovení vyhlášky. Z celkové náhrady nákladů řízení ve výši 1 489 Kč pak náleží žalobkyni 36 %, což představuje částka 536 Kč. Dlužnou částku včetně příslušenství, jakož i náklady řízení byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k náhradě nákladů řízení soud žalovaného zavázal k rukám zástupce žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost soud dodává, že v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. tento rozsudek obsahuje toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.