27 C 154/2021-18 — Okresní soud v Ostravě

Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 3 633 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení z uvedené částky za dobu od [datum] do zaplacení, z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] – a žalovanou, na základě které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 2 500 Kč a žalovaná se ji zavázala právní předchůdkyni vrátit do [datum], což však neučinila, pročež po ní žalobkyně požaduje krom jistiny i poplatek za poskytnutí úvěru 1 059,03 Kč a úrok 73,97 Kč (svou aktivní legitimaci žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]). Žalovaná se ve věci nevyjádřila. K ústnímu jednání dne [datum] se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaná svou neúčast neomluvila. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků a na základě provedeného dokazování u jednání dospěl k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaná se dne [datum] dohodla s právní předchůdkyní žalobkyně tak, že tato jí poskytne [částka], což následně žalovaná právní předchůdkyni s dalšími poplatky vrátí, přičemž však právní předchůdkyni ani žalobkyni oproti obdržení peněžních prostředků doposud nezaplatila ničeho; právní předchůdkyně žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaná bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky vrátit. Po takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud k právnímu posouzení věci: Soud v prvé řadě konstatuje, že vzal za prokázánu aktivní legitimaci žalobkyně, která se podává ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu. Dále soud pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřenou smlouvu mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou vyhodnocuje jakožto smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.), na kterou nutno rovněž aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen ZoSÚ), přičemž podle §§ 86 a 87 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. Podepsaný soud přitom v dané věci uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného nedostála, když toto v řízení sice tvrdila, nicméně neprokázala, když k tomuto svému tvrzení žádné důkazy nepředložila. Soud přitom byl připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 3 o. s. ř., avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o. s. ř. Z toho důvodu dovodil soud absolutní neplatnost takové smlouvy ze dne 23. 8. 2019 pro rozpor se zákonem (§ 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pro úplnost lze doplnit, že závěr o absolutní neplatnosti takové smlouvy vychází z eurokonformního výkladu citovaných ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18). Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaná povinna toto obohacení v celkovém rozsahu 2 500 Kč vrátit (uhrazeno nebylo ničeho). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky dne 8. 2. 2021 do tří dnů od doručení výzvy, kterážto výzva jí byla stejného dne i odeslána, pročež má soud podle § 573 o. z., za to, že uvedená zásilka se dostala do dispozice žalované 11. 2. 2019 a po uplynutí tří dnů (tj. od 15. 2. 2021) tak má žalobkyně podle § 1970 o. z. právo na úroky z prodlení z dlužné částky ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z těchto důvodů soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I, přičemž lhůta splatnosti byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a vyplývá z poměru procesního úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalované. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 2 500 Kč (výrok I. tohoto rozhodnutí) a neúspěšná byla co do částky 1 133 Kč (výrok II. tohoto rozhodnutí). Celkový úspěch žalobkyně tak představuje 69 % a neúspěch 31 %. Na náhradě nákladů řízení tak soud žalobkyni přiznal 38 % nákladů řízení, které žalobkyni vznikly. Soud žalobkyni přiznal odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby) podle § 11 odst. 1 písm. a), písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen vyhlášky), která byla stanovena podle § 14b odst. 1 vyhlášky ve výši 600 Kč (3 x 200 Kč). Za každý úkon právní služby soud žalobkyni přiznal náhradu hotových výdajů podle § 14b odst. 5 vyhlášky ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč). Náhrada 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. z přiznané odměny a náhrad odpovídá částce 189 Kč. Dále soud žalobkyni jako součást nákladů řízení přiznal zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. Soud v předmětné věci aplikoval ustanovení § 14b vyhlášky, protože z úřední činnosti je mu známo, že již u něj byly projednávány další shodné návrhy, které žalobkyně podala po 1. 7. 2014, tedy za účinnosti tohoto ustanovení vyhlášky. Z celkové náhrady nákladů řízení ve výši 1 489 Kč pak náleží žalobkyni 38 %, což představuje částka 566 Kč. Pro úplnost soud dodává, že v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. tento rozsudek obsahuje toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.