27 C 245/2021-18 — Okresní soud v Ostravě

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení 3 336 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a smluvních úroků (kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 751,81 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši [částka], zákonný úrok z prodlení z částky 2 707,02 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 % a úrok 20,98 % ročně z částky 2 707,02 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení), z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec] – a žalovanou, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 4 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku právní předchůdkyni spolu s dalšími poplatky vrátit, přičemž tak v celém rozsahu neučinila (zaplatila toliko 3 028 Kč), pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství jistinu ve výši 2 707,02 Kč a dlužné částky úhrad za služby ve výši [částka]; dále byl předmětem řízení nárok žalobkyně na zaplacení 3 650 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a smluvních úroků (kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 792,61 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 348,47 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 2 810,95 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 % a úrok 23,72 % ročně z částky 2 810,95 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení), z titulu smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 7. 5. 2015 uzavřené mezi výše uvedenou právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku právní předchůdkyni spolu s dalšími poplatky vrátit, přičemž tak v celém rozsahu neučinila (zaplatila toliko 6 790 Kč), pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství jistinu ve výši 2 810,95 Kč a dlužné částky úhrad za služby ve výši 839,05 Kč. K ústnímu jednání dne 6. 12. 2021 se dostavila toliko žalobkyně. Žalovaná, ačkoli byla řádně a včas předvolána, svou neúčast neomluvila. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“) v nepřítomnosti žalované a na základě provedeného dokazování dospěl k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaná se nejprve dne 8. 9. 2015 dohodla se shora jmenovanou právní předchůdkyní žalobkyně, že tato jí poskytne finanční prostředky ve výši 4 000 Kč, které následně žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně s dalšími poplatky vrátí, přičemž žalovaná právní předchůdkyni doposud zaplatila 3 028 Kč; dále se žalovaná dne 7. 5. 2015 dohodla se shora jmenovanou právní předchůdkyní žalobkyně, že tato jí poskytne finanční prostředky ve výši 6 000 Kč, které následně žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně s dalšími poplatky vrátí, přičemž žalovaná právní předchůdkyni doposud zaplatila 6 790 Kč; právní předchůdkyně žalobkyně přitom v obou případech nezjišťovala, jestli žalovaná bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky vrátit. Po takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud k právnímu posouzení věci: Soud v prvé řadě konstatuje, že smlouvu ze dne 8. 9. 2015 a smlouvu ze dne 7. 5. 2015 vyhodnocuje jakožto smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), na které nutno rovněž aplikovat ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016, (dále jen„ ZoSÚ10“), přičemž podle ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ10 je poskytovatel úvěru povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele, jinak je uzavřená smlouva neplatná. Žalobkyně přitom soudu předložila toliko listiny označené jako Karta zákazníka, z níž se však podávají pouze údaje, které předchůdkyni žalobkyně sdělila sama žalovaná, aniž by z těchto bylo zřejmé, jestli zjištěné údaje právní předchůdkyně žalobkyně i ověřovala. Zároveň soud poučil žalobkyni ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit a předložit další důkazy k tomu, jak právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv posoudila schopnost žalované úvěr splácet, kdy je třeba zkoumat příjmy i výdaje žalované a způsob plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně po tomto poučení soudu žádné další důkazy neoznačila. Z toho důvodu dovodil soud absolutní neplatnost smluv o zápůjčce ze dne 8. 9. 2015 a 7. 5. 2015 pro rozpor se zákonem (§ 9 odst. 1 ZoSÚ10, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pro úplnost lze doplnit, že závěr o absolutní neplatnosti vychází z eurokonformního výkladu citovaných ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18). Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úrocích. Žalobkyně tak má právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Žalovaná přitom oproti obdržení částky 6 000 Kč na základě smlouvy ze dne 7. 5. 2015 zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně 6 790 Kč, lze tudíž uzavřít, že žalovaná není z titulu smlouvy ze dne 7. 5. 2015 žalobkyni dlužna ničeho, pročež soud v tomto rozsahu žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. Žalobkyně má nicméně právo na vydání bezdůvodného obohacení z titulu smlouvy ze dne 8. 9. 2015 v celkové výši 972 Kč s příslušenstvím, žalovaná totiž na základě této smlouvy oproti obdržení peněžních prostředků v hotovosti ve výši 4 000 Kč uhradila částku 3 028 Kč, soud proto žalobě vyhověl právě ohledně částky 972 Kč představující nevrácené peněžní prostředky poskytnuté žalované, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalovaná přitom byla vyzvána k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od obdržení oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019, které jí bylo odesláno dne 7. 1. 2020, tudíž má soud podle ust. § 573 o. z. za to, že uvedená zásilka se dostala do dispozice žalované 10. 1. 2020 a po uplynutí deseti dnů, tj. od 21. 1. 2020, má žalobkyně podle § 1970 o. z. právo na úroky z prodlení z dlužné částky ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z těchto důvodů soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., přičemž lhůta splatnosti byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého převážně procesně úspěšnější žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Pro úplnost soud dodává, že v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. tento rozsudek obsahuje toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.