27 C 98/2021-26 — Okresní soud v Ostravě

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 5 736 Kč s úrokovým příslušenstvím, jak je toto uvedeno ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku, a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka] z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], na jejímž základě poskytla žalovanému 4 000 Kč převodem na bankovní účet a žalovaný se jej zavázal s dalším poplatkem (1 300 Kč) vrátit, což však neučinil, pročež žalobkyně vedle jistiny a poplatku naúčtovala i smluvní pokutu ve výši 1 436 Kč. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. K ústnímu jednání dne [datum] se žádný z účastníků nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Žalobkyně požádala, aby věc byla projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti. Žalovaný svou neúčast neomluvil. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků a na základě provedeného dokazování u jednání dospěl k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dne [datum] dohodl s žalobkyní, že žalobkyně mu poskytne finanční prostředky ve výši [částka], které následně žalovaný žalobkyni s dalším poplatkem vrátí, přičemž žalovaný oproti obdržení peněz žalobkyni nezaplatil ničeho; žalobkyně přitom nezjišťovala, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky žalobkyni vrátit. Po takto zjištěném skutkovém stavu dospěl soud k právnímu posouzení věci: Pomocí prostředků komunikace na dálku uzavřenou smlouvu soud vyhodnocuje jakožto smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.), na kterou nutno rovněž aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen ZoSÚ), přičemž podle §§ 86 a 87 ZoSÚ je poskytovatel úvěru povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. Podepsaný soud přitom v dané věci konstatuje, že žalobkyně své povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného nedostála, když z provedeného dokazování je zřejmé, že přinejmenším stran výdajové stránky se spoléhala toliko na informace sdělené žalovaným, když žalobkyně před uzavřením smlouvy zjevně nezjišťovala, jak žalovaný hospodaří a zda bude reálně schopen žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky vrátit (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015). Z toho důvodu dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne [datum] pro rozpor se zákonem (§ 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pro úplnost lze doplnit, že závěr o absolutní neplatnosti takové smlouvy vychází z eurokonformního výkladu citovaných ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18). Soud přitom byl připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z ust. § 122 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaný povinen toto obohacení v celkovém rozsahu 4 000 Kč vrátit (tuto částku žalobkyně zaslala na účet žalovaného, přičemž naproti tomu nebylo uhrazeno ničeho). Žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do sedmi dnů od doručení upomínky, která mu byla odeslána dne 19. 1. 2021, pročež má soud podle § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za to, že uvedená zásilka se dostala do dispozice žalovaného 22. 1. 2021 a po uplynutí tří dnů (tj. od 26. 1. 2021) tak má žalobkyně podle § 1970 o. z. právo na úroky z prodlení z dlužné částky ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z těchto důvodů soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I., přičemž lhůta splatnosti byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Výrokem III. soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně převážně úspěšnějšímu žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Žalobkyně ve věci podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, z něhož uhradila soudní poplatek ve výši 400 Kč, elektronický platební rozkaz ve věci vydán nebyl a věc byla převedena do řízení C, přičemž s ohledem na ustanovení položky 2 bod 3 sazebníku poplatků – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, měl být soudní poplatek ve věci uhrazen dle položky 1 písm. a) sazebníku poplatků, a to ve výši 1 000 Kč. Soud proto rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit státu na soudním poplatku částku 600 Kč na účet Okresního soudu v Ostravě, jak je uvedeno ve výroku IV. Lhůta splatnosti byla určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost soud dodává, že v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. tento rozsudek obsahuje toliko předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.