62 C 82/2026-30 – Okresní soud v Ostravě

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 17. 2. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 37 477 Kč s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky a smluvní pokuty s odůvodněním, že žalovaný uzavřel 12. 9. 2024 s žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na základě, níž žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na účet č. , č. účtu, 12. 9. 2024. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek 5 720 Kč, který byl splatný spolu s jistinou 28. 10. 2024. Žalovaný uhradil žalobkyni částku 693 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. V důsledku prodlení vznikla žalovanému povinnost uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením v celkové výši 2 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,10 % denně z dlužné částky 22 000 Kč od 29. 10. 2024 do 16. 2. 2026 ve výši 10 450 Kč, která byla ponížena o provedenou úhradu na částku 9 757 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaný na svůj dluh ničeho uhradil. Žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky 4. 8. 2025, ale žalovaný na tuto nereagoval a svůj dluh nezaplatil.2. Žalovaný u jednání uvedl, že si od žalobkyně zapůjčil částku 22 000 Kč, kterou neuhradil a je schopen ji zaplatit ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně s ohledem na své současné majetkové poměry, když má vyživovací povinnost ke třem dětem a další závazky.3. K ústnímu jednání konanému 28. 5. 2026 se žalobkyně nedostavila, ačkoli byla řádně a včas předvolána. Žalobkyně svou neúčast u ústního jednání omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobkyně a rozhodoval pouze na základě obsahu spisu a provedených důkazů.4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.Ze Smlouvy o zápůjčce z 12. 9. 2024, že jako smluvní strany jsou zde uvedeny žalobkyně jako věřitel a žalovaný označený svým jménem a příjmením, adresou bydliště, rodným číslem, telefonním číslem a e-mailem, doručovací adresou jako klient. Tato smlouva je opatřena podpisy osob jednajících za žalobkyni, přičemž u jména a příjmení žalovaného je uveden údaj o času a PIN kódu. Předmětem smlouvy je závazek věřitele, že na požádání poskytne klientovi peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč na bankovní účet číslo , č. účtu, s tím, že žalovaný poskytnuté peněžní prostředky společně s poplatkem ve výši 5 720 Kč vrátí nejpozději 12. 10. 2024. Klient se zároveň zavázal v případě svého prodlení nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které vznikly věřiteli v souvislosti s prodlením klienta, a to 500 Kč za každou písemnou upomínku/výzvu k úhradě.Z dodatku ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, z 16. 10. 2024, že věřitel prodloužil termín splatnosti půjčky ve výši 22 000 Kč o 15 dnů za poplatek za prodloužení ve výši 5 500 Kč.Z výpisu z běžného účtu , právnická osoba, . z 30. 9. 2024, že žalobkyně ze svého účtu zaslala žalovanému na jeho účet 12. 9. 2024 částku 22 000 Kč.Z Výzvy k úhradě z 4. 8. 2025, že žalovaný byla zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky 34 160 Kč vyplývající ze smlouvy o zápůjčce do tří dnů.Z podacího lístku, že tato výzva byla žalovanému odeslána doporučeně poštou na adresu uvedenou ve smlouvě jako doručovací 5. 8. 2025.5. Zjištěný závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným soud právně kvalifikuje podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen o. z.), upravujících smlouvu o úvěru, protože zjištěná smlouva obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu. Dále je třeba zdůraznit, že zatímco žalobkyně podniká mimo jiné v oblasti poskytování úvěrů a smlouvu nepochybně uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, tak žalovaný na rozdíl od žalobkyně smlouvu v postavení podnikatele neuzavíral, a proto je třeba na smluvní vztah aplikovat také ustanovení spotřebitelského práva, zejména zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen ZoSÚ).6. Podle § 2 zákona ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 3 písm. c) ZoSÚ je posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Úvodem soud uvádí, že by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé ZosÚ, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146–167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/77, ECLI:EU:C:1978:49).12. Soud nevzal za prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet, a to, pokud jde o příjmovou i výdajovou stránku poměrů žalovaného. Soud byl připraven u ústního jednání v tomto směru žalobkyni poučit o nutnosti doplnit skutková tvrzení ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalované a označit důkazy k prokázání svých tvrzení, avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem a připravila se tak o možnost být ze strany soudu poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. S ohledem na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně splnění povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z 12. 9. 2024 pro rozpor se zákonem (§ 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), když k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.).13. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud uzavírá, že žalobkyně poskytla žalovanému z neplatného právního jednání částku 22 000 Kč. Žalovaný se přijetím této částky bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 o. z., a proto je povinen žalobkyni toto obohacení vrátit. Žalovaný žalobkyni uhradil částku 693 Kč. Z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni proto náleží částka 21 307 Kč, neboť v této výši nebyl nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení uspokojen. Vzhledem k tomu, že s