11 C 139/2021-35 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalovaném zaplacení částky 32 955 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o zápůjčce prostřednictvím webových stránek žalobkyně, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla zápůjčku 20 000 Kč převodem na bankovní účet a žalovaný se zavázal žalobkyni zápůjčku uhradit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 175 Kč nejpozději do 24. 7. 2020. Žalovanou částku představuje dlužná jistina spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky 26 175 Kč a smluvní pokuta 6 780 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 26 175 Kč od 25. 7. 2020 do zaplacení, a dále nárok na náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. 2. Soud ve věci rozhodl elektronickým platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného, a proto jej usnesením zrušil. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil. K jednání ve věci samé se žalobkyně po předchozí omluvě a žalovaný bez omluvy nedostavili, a proto soud postupoval dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. 3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Dle smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 24. 6. 2020 prostředky komunikace na dálku (tj. prostřednictvím webových stránek žalobkyně) žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku 20 000 Kč převodem na bankovní účet č. [bankovní účet], a žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni celkem částku 26 175 Kč (tj. jistina 20 000 Kč a poplatek za poskytnutí zápůjčky 6 175 Kč), a to nejpozději do 24. 7. 2020. Dle smlouvy pak v případě prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dle smlouvy o zápůjčce pak činila výše nákladů za písemnou upomínku částku 500 Kč. Dle oznámení o provedení příkazu k úhradě byla jistina úvěru poskytnuta žalovanému na výše uvedený bankovní účet dne 24. 6. 2020. Dle upomínky ze dne 31. 7. 2020, ze dne 7. 8. 2020, ze dne 14. 8. 2020, ze dne 23. 8. 2020 a ze dne 7. 9. 2020 byl žalovaný opakovaně vyzván k úhradě dlužné částky. Žalovanému byla dle poštovního podacího lístku a výzvy k plnění zaslána dne 17. 5. 2021 předžalobní výzva, kterou byl právním zástupcem žalobkyně v souladu s § 142a o. s. ř. vyzván k zaplacení dlužné částky. 4. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2390, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „občanský zákoník“, ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel soud ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnuté zápůjčky způsobem shora uvedeným a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné. 5. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura. 9. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno, a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). 10. Zákonná úprava realizovaná zákonem č. 257/2016 Sb. necílí pouze na ochranu spotřebitelů, ale i poskytovatelů úvěru samotných, které vede k profesionálnímu přístupu a omezení vzniku rizika nesplácených závazků a vynakládání dalších finančních prostředků na následné uplatňování nároků, nemluvě o ochraně dalších osob a jejich nároků při případném předlužení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 11. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou. 12. Ze skutkového tvrzení ani označených a předložených důkazů nelze zjistit, zda vůbec a jakým způsobem žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, v žalobě ani netvrdí, zda úvěruschopnost žalovaného nějakým způsobem zkoumala. Z předložených listinných důkazů také nevyplývá, zda a jakým způsobem byla prověřována ekonomická stránka žadatele z pohledu veřejně dostupných rejstříků dlužníků, vedených exekucí, insolvence apod., a žalobkyně ani netvrdí, že by jakýmkoli způsobem ekonomickou stránku žalovaného z tohoto pohledu zkoumala. 13. Soud konstatuje, že žalobkyně netvrdila, ani neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a proto smlouvu považuje za absolutně neplatnou s tím, že nároky žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 1. občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 14. Žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku 20 000 Kč, žalovaný nevrátil žalobkyni ničeho, dluží tak na jistině stále 20 000 Kč, které mu soud uložil k zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení od 20. 5. 2021 do zaplacení. Vydání bezdůvodného obohacení je splatné na výzvu, tedy prodlení nastává nejdříve den následující po doručení výzvy (k tomu srovnej např. roz. NS sp. zn. 33 Odo 871/2005). Předžalobní výzva odeslaná dle poštovního doručovacího lístku dne 17. 5. 2021 se d