12 C 129/2021-89 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobce podáním ze dne 9. 9. 2021 vzal svou žalobu částečně zpět, a to co do úroku za poskytnutí úvěru ve výši 24,84 % ročně z částky 13 418,64 Kč od 28. 10. 2020 do 22. 3. 2021 s tím, že nadále požaduje zaplacení částky ve výši 14 316 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 316 Kč od 28. 10. 2020 do zaplacení, dále částky ve výši 3 086,60 Kč a dále úroku za poskytnutí úvěru ve výši 35 % ročně z částky 13 418,64 Kč od 28. 10. 2020 do 22. 3. 2021 a ve výši 8,28 % ročně z částky 13 418,64 Kč od 23. 3. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 28. 10. 2020 dosáhne částky 39 096 Kč. 2. Soud tedy v souladu s § 96 odst. 1 o. s. ř. řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby částečně zastavil, a to výrokem I. tohoto rozsudku. 3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Dle smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou poskytla dne 30. 6. 2020 (č.l. 6-8) žalobkyně žalované 15 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni částku 32 580 Kč při úrokové sazbě 59,84 % p.a., a to v 36 měsíčních splátkách po 905 Kč. Dle oznámení o schválení úvěru ze dne 1. 7. 2020 (č.l. 9) žalobkyně oznámila žalované, že akceptovala její návrh na uzavření smlouvy. Dle dokladu o vyplacení úvěru (č.l. 24) byl úvěr 15 000 Kč poskytnut bezhotovostně na účet žalované č. [bankovní účet] dne 30. 6. 2020. Skutečnost, že žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované, tato dokládá hodnocením klienta (č.l. 19), výpisy z účtu o příchozích úhradách od zaměstnavatele žalované za 3. a 4. měsíc roku 2020 (č.l. 20-23), výpisem z nebankovního registru (č.l. 28) a výpisem z rejstříku SOLUS (č.l. 27). Dle hodnocení klienta činil pravidelný čistý měsíční příjem žalované 16 000 Kč, splácí další úvěr žalobkyni ve výši 4 098 Kč měsíčně, na bydlení hradí 2 603 Kč měsíčně a dále má osobní náklady ve výši životního minima 3 860 Kč měsíčně. Její celkové výdaje činí částku 10 561 Kč měsíčně. Dle splátkového kalendáře (č.l. 10) byla žalovaná povinna hradit měsíční splátky 905 Kč počínaje měsícem červencem 2020 a konče měsícem červnem 2023, a to vždy k 22. dni v měsíci. Dle karty klienta – žalované (č.l. 11), tato na předmětný úvěr uhradila celkem částku 4 525 Kč (tj. 4x 905 Kč). Dle oznámení ze dne 26. 10. 2020 (č.l. 12) žalobkyně oznámila žalované okamžité zesplatnění všech závazků z úvěrové smlouvy v důsledku jejího prodlení. Dle výzev k zaplacení ze dne 23. 10. 2020 a ze dne 22. 9. 2020 (č.l. 14), žalobkyně opakovaně vyzývala žalovanou k úhradě dlužných částek a upozorňovala ji na možnost zesplatnění úvěru. Dle předžalobní výzvy ze dne 26. 5. 2021 (č.l. 30) byla žalovaná v souladu s § 142a o. s. ř. vyzvána k úhradě dlužné částky. Dle poštovního podacího archu (č.l. 31) byla předžalobní výzva zaslána žalované dne 26. 5. 2021. Dle databáze časových řad ARAD činila obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných bankovními ústavy pro domácnosti s účelem - celkem na spotřebu, v době uzavření předmětné smlouvy 8,01 % (č.l. 47). Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ občanský zákoník“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaná jako spotřebitel (osoba, která při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti). 5. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Na základě shora popsaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není zcela důvodná. Žalobkyně žalované na základě úvěrové smlouvy poskytla úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet spolu s úrokem 59,84 % p.a., resp. při řádném splácení uhradit částku 32 580 Kč (tj. celková částka, kterou je třeba dle smlouvy zaplatit je navýšena za tři roky v případě řádného splácení o více jak 100 % oproti poskytnuté jistině). Žalobkyně žalobou požadovala úrok 59,84 % p.a., kdy výši úroku soud posuzoval z hlediska souladu s dobrými mravy (k čemuž je povinen z úřední povinnosti) a dospěl k závěru, že sjednaná a požadovaná výše úroků, je v rozporu s dobrými mravy (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004 Sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), kdy ujednání takového úroku je dle § 588 občanského zákoníku absolutně neplatné. 9. Soud se však zabýval především otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany žalobkyně za splněnou. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalobkyně postupovala před sjednáváním smlouvy a jejím uzavírání z pohledu zjištění úvěruschopnosti žalované zcela formalisticky, když předmětný úvěr byl žalované ze strany žalobkyně poskytnut v době, kdy již splácela žalobkyni dle hodnocení klienta 4 098 Kč měsíčně. Soud má za to, že výdaje žalované nebyly žalobkyní ani nijak prověřeny, což se týká především nákladů na bydlení, kdy je v hodnocení klienta uvedena částka 2 603 Kč, a dále nákladů žalované ve výši životního minima v částce 3 860 Kč, což soud považuje za v podstatě nedostatečně specifikované a zjišťované částky. 10. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému,