12 C 161/2021-44 — Okresní soud v Příbrami

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku v celkové výši 10 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen jako„ předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaná se zavázala vrátit 18 000 Kč (tj. jistinu navýšenou o poplatek v celkové výši 8 000 Kč, představující úroky ve výši 2 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 4 000 Kč, a to v pravidelných 60ti týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaná však neuhradila sjednané splátky řádně a včas, kdy uhradila toliko 4 100 Kč a žalobce požaduje 10 000 Kč s příslušenstvím. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud proto při rozhodování vycházel z tvrzení žalobce a z důkazů, které označil k prokázání svých tvrzení. 3. Jelikož účastníci řízení souhlasili, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, soud ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má zato, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů (§ 115a o. s. ř., § 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Podle smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] a žalovanou dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit celkem částku 18 000 Kč představující jistinu 10 000 Kč, kapitalizovaný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 2 000 Kč s úrokovou sazbou 19,38 % p. a., administrativní poplatek 2 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč, a to v 60ti týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaná od předchůdkyně žalobkyně obdržela 10 000 Kč. Převzetí hotovosti potvrdila žalovaná svým podpisem na smlouvě. Žalovaná žalobkyni uhradila částku 4 100 Kč. Dle karty zákazníka bydlela žalovaná v době podání žádosti na adrese [adresa], že žije s [role v řízení] od [anonymizováno] [rok], [anonymizováno 8 slov] v [anonymizováno 6 slov] [role v řízení], [role v řízení] [anonymizováno 5 slov]). Uvedené mělo být předchůdkyní žalobkyně ověřeno výpisem z katastru nemovitostí. V kartě zákazníka je také uvedeno, že žalovaná je [anonymizováno] se [anonymizováno] vzděláním a má [anonymizováno] nezaopatřené dítě. Domácnost tedy vedla žalovaná samostatnou bez dalších osob, což je v přímém rozporu s uvedením toho, že žije s [role v řízení] a má [anonymizováno] nezaopatřené dítě. Žalovaná byla na [anonymizováno], respektive [anonymizována dvě slova] a jejím jediným příjmem byl [anonymizována dvě slova] ve výši [částka] měsíčně, což potvrzuje i fotokopie oznámení [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Výdaje žalované na bydlení činily [částka] měsíčně (nájem, inkaso a energie) a osobní výdaje [částka] měsíčně. Příjmy žalované tak činily [částka] měsíčně a její výdaje [částka] měsíčně s tím, že dle karty zákazníka je do měsíčních příjmů žalované započten i údajný příjmem [anonymizováno] žalované ve výši [částka] měsíčně. Použitelné zdroje tak představovaly i s údajným a nijak nedoloženým příjmem [anonymizováno] žalované částku ve výši [částka]. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Žalované byla dle poštovního podacího lístku a výzvy k plnění zaslána dne [datum] předžalobní výzva, kterou byla právním zástupcem žalobkyně v souladu s § 142a o. s. ř. vyzvána k zaplacení dlužné částky. 5. Soud na projednávaný spor aplikoval ustanovení § 2395 a § 2399 odst. 1, § 588 a § 553 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), ustanovení tohoto zákoníku o spotřebitelských smlouvách a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel soud ze zjištění shora uvedeného o uzavření smlouvy za podmínek v ní sjednaných, o poskytnutí dohodnutého úvěru způsobem shora uvedeným, o částečné úhradě ze strany žalované, z údajů o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy, jakož i z údajů zjištěných ze smlouvy samotné, z karty zákazníka, smlouvy o postoupení pohledávek, z fotokopie oznámení [anonymizována tři slova] a z fotokopie výpisu z účtu. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 tohoto zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. 10. Ohledně shodné povinnosti upravené v předchozí právní úpravě § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, právní praxe byla jednotná v tom, že se jedná o absolutní neplatnost smlouvy při nedodržení podmínek tohoto ustanovení, a to i když tento zákon takový důsledek výslovně nestanovil. Na tom se sjednotila i judikatura. 11. I při výkladů po 1. 12. 2016 platné právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních zákona č. 257/2016 Sb. je třeba postupovat podle zásady rovnosti a zásady ochrany slabší strany upravené právě v právních předpisech na ochranu spotřebitele. Touto slabší stranou je bezesporu spotřebitel, který na rozdíl od poskytovatele úvěru není vybaven odborným personálem, znalostmi ekonomickými ani právními a v podstatě nemá možnost dosáhnout změny podmínek smluv poskytovatelem předem naformulovaných i z pohledu výhodnosti pro poskytovatele. Pokud finanční prostředky skutečně potřebuje, neboť se mu nedostávají, je ekonomicky slabý a nemá jinou možnost si je akutně obstarat, nezbývá mu, než na podmínky předem poskytovatelem stanovené přistoupit. To vše bylo zákonodárci zohledňováno a právě proto byla zákonem stanovena povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ne spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele by zákonem nastavené účinné vyvažování znemožnila, naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková, pokud by soud sám nemohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky porušení povinnost poskytovatele v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 81/2019 ze dne 31. 5. 2019). 12. Krajský soud v Praze opakovaně (sp. zn. 21 Co 149/2020, sp. zn. 19 Co 247/2020, sp. zn. 19 Co 238/2020) k otázce neplatnosti smlouvy o spotřebitelském věru uvedl: že v případě, kdy se mezi účastníky jedná o spotřebitelský vztah, kdy žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má povinnost před poskytnutím úvěru náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudila a z jejího zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinností jedna