Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky 40 845,36 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a žalovanou byla dne 18. 7. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 25 000 Kč splatný dnem 20. 7. 2024. Žalovaná úvěr v plné výši čerpala, avšak ve stanoveném termínu peněžní prostředky nevrátila. Žalobkyně se po žalované zároveň domáhala zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 15 845,36 Kč. Zároveň žalobkyně uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení.2. Žalobkyně po předchozí odmluvě a žalovaná bez omluvy se k nařízenému jednání nedostavily. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) jednal v nepřítomnosti účastníků.3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Na základě smlouvy o úvěru, kterou s žalovanou uzavřela dne 18. 7. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 25 000 Kč. Ve smlouvě byl dále sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 15 845,36 Kč. V rámci zkoumání úvěruschopnosti provedla právní předchůdkyně žalobkyně lustrace žalované v databázích , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . Ničeho dalšího k prověření úvěruschopnosti žalobkyně nedoložila. Dne 2. 10. 2025 byla mezi žalobkyní a její právní předchůdkyní uzavřena dílčí smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž základě byla žalobkyni postoupena mj. pohledávka za žalovanou, o čemž byla žalovaná vyrozuměna oznámením ze dne 16. 10. 2025, kterým byla zároveň žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů od doručení oznámení, ničeho však žalobkyni neuhradila.4. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy.5. Soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou měla být uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaná jako spotřebitel (osoba, která při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Na základě shora popsaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není zcela důvodná. Soud se zabýval především otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou, a z tohoto důvodu je tedy smlouva o úvěru neplatná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované provedla právní předchůdkyně pouze lustrace žalované v databázích , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . Žalobkyně soudu nedoložila výsledky těchto lustrací, stejně tak nedoložila, resp. ani netvrdila, že by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala a ověřovala příjmy a výdaje žalované či další údaje o finanční a ekonomické situaci žalované. Žádná další skutková tvrzení tedy v tomto směru nebyla učiněna ani žádné další důkazy označeny a předloženy soudu nebyly. Soud má tak povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované za nesplněnou.12. Ohledně výše uplatněného nároku soud vyšel z toho, že žalobkyně listinnými důkazy dostatečně prokázala poskytnutí peněžních prostředků žalované ve výši 25 000 Kč. Žalovaná v řízení netvrdila ani neprokázala, že by tuto částku žalobkyni zcela nebo zčásti uhradila. Soud proto považoval tvrzení žalobkyně o dosud nesplacené jistině ve výši 25 000 Kč za prokázané.13. Při výkladu zákona č. 257/2016 Sb. je nutné respektovat zásadu rovnosti a ochrany slabší strany, kterou představuje spotřebitel bez odborných znalostí a možnosti ovlivnit podmínky smlouvy. Zákon proto ukládá poskytovateli povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Relativní neplatnost by tento mechanismus narušila, neboť by soud nemohl přihlédnout k porušení povinností poskytovatele.14. Soud proto uzavřel, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neprokázala, že před jejím uzavřením důkladně posoudila úvěruschopnost žalované způsobem vyžadovaným § 86 odst. 1 a 2 citovaného zákona. Z žaloby ani z předložených listinných důkazů nevyplývá, zda a z jakých konkrétních, spolehlivých a dostatečných údajů právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při posouzení příjmů, výdajů a celkové finanční situace žalované, ani jak a zda tyto údaje ověřila. Za tohoto stavu nelze uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované postupovala s odbornou péčí, a že z výsledku tohoto posouzení nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.15. S ohledem na učiněný závěr soud přiznal žalobkyni nárok na vrácení nesplacené části jistiny v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to v rozsahu, ve kterém nebyla převzatá částka dosud uhrazena. Takto převzala žalovaná částku 25 000 Kč a tuto žalobkyni neuhradila, proto jí soud uložil povinnost uhradit nesplacenou celou poskytnutou jistinu a ve zbytku žalobu zamítl.16. Co do požadovaného úroku z prodlení soud žalobě nevyhověl. V řízení bylo zjištěno, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za tohoto stavu žalobkyni nesvědčí právo na plnění ze smlouvy o úvěru, nýbrž pouze právo na vrácení poskytnuté jistiny. Předžalobní výzva, z níž žalobkyně dovozovala prodlení žalované, však obsahově směřovala k úhradě dluhu z titulu zesplatněného úvěru, tedy z právního vztahu, jehož platnost v tomto řízení neobstála, nešlo o výzvu k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu neplatnosti smlouvy. Za této situace nelze uzavřít, že by se žalovaná dostala do prodlení s vrácením jistiny již marným uplynutím lhůty uvedené v této výzvě. Soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku. Prodlení žalované s plněním této povinnosti tak může nastat teprve marným uplynutím takto stanovené lhůty. Požadavek žalobkyně na přiznání úroku z prodlení za dobu předcházející splatnosti povinnosti vrátit jistinu proto důvodný není. Tento závěr je v souladu též se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení sp. zn. 33 Cdo 87/2025.17. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. pak soud rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.18. Lhůta k plnění byla dle § 160 odst. l o. s. ř. určena třídenní.