Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky 10 396 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, a žalovanou byla dne 30. 1. 2025 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se smlouvu zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní úrok ve výši 40 % p. m. Úvěr byl žalované poskytnut na dobu neurčitou. Pro prodlení s úhradou úvěru, kdy se žalovaná zavázala k jeho měsíčním splátkám, došlo k zesplatnění celého úvěru, kdy žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky do 3 dnů. Žalovaná neuhradila na svůj dluh ničeho. Žalobkyně se zároveň domáhala zaplacení smluvní pokuty, která byla sjednána ve výši 0,1 % p. d., v celkové výši 1 996 Kč. Žalobkyně dále uplatnila nárok na zákonný úrok z prodlení.2. Žalobkyně po předchozí odmluvě a žalovaná bez omluvy se k nařízenému jednání nedostavily. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.) jednal v nepřítomnosti účastníků.3. Z obsahu předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav věci. Na základě smlouvy o úvěru, kterou s žalovanou uzavřela dne 30. 1. 2025 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 6 000 Kč. Ve smlouvě byl dále sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši smluvní úrok ve výši 40 % p. m a smluvní pokuta 0,1 % p. d. V rámci zkoumání úvěruschopnosti provedla právní předchůdkyně žalobkyně lustrace žalované v databázích , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . Dále právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací uvedených v žádosti o spotřebitelský úvěr, kde žalovaná mj. uvedla, že její příjem činní 16 558 Kč měsíčně a její výdaje činí 14 000 Kč měsíčně. Dne 29. 4. 2026 byla mezi žalobkyní a její právní předchůdkyní uzavřena smlouva o postupování pohledávek, na jejímž základě byla žalobkyni postoupena mj. pohledávka za žalovanou, o čemž byla žalovaná vyrozuměna oznámením ze dne 30. 5. 2026. Předžalobní výzvou ze dne 30. 5. 2026 pak žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky do tří dnů, žalovaná však žalobkyni ničeho neuhradila.4. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.5. Soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou měla být uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Dle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Na předmětnou smlouvu o úvěru je zároveň nutno hledět jako na smlouvu spotřebitelskou dle § 1810 a násl. občanského zákoníku, neboť tuto smlouvu uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně jako subjekt jednající v rámci své obchodní podnikatelské činnosti a žalovaná jako spotřebitel (osoba, která při uzavírání smlouvy nejednala v rámci své obchodní či jiné podnikatelské činnosti.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Na základě shora popsaného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není zcela důvodná. Soud se zabýval především otázkou platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, a to z pohledu toho, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalované. Jak vyplývá z citovaného znění zákonných ustanovení, povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy pro případ, že tak neučiní. Soud má s ohledem na shora popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze považovat zákonem uloženou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ze strany právní předchůdkyně žalobkyně za splněnou, a z tohoto důvodu je tedy smlouva o úvěru neplatná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované provedla právní předchůdkyně pouze lustrace žalované v databázích , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . Dále právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací uvedených v žádosti o spotřebitelský úvěr, kde žalovaná mj. uvedla, že její příjem činní 16 558 Kč měsíčně a její výdaje činí 14 000 Kč měsíčně. Příjmy a výdaje žalované však právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala. Zároveň z tvrzených částek jednoznačně vyplývá, že žalované nezbývá měsíčně dostatek finančních prostředků na hrazení úvěru. Žádná další skutková tvrzení tedy v tomto směru nebyla učiněna ani žádné další důkazy označeny a předloženy soudu nebyly. Soud má tak povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalované za nesplněnou.12. Ohledně výše uplatněného nároku soud vyšel z toho, že žalobkyně listinnými důkazy dostatečně prokázala poskytnutí peněžních prostředků žalované ve výši 6 000 Kč. Žalovaná v řízení netvrdila ani neprokázala, že by tuto částku žalobkyni zcela nebo zčásti uhradila. Soud proto považoval tvrzení žalobkyně o dosud nesplacené jistině ve výši 6 000 Kč za prokázané.13. Při výkladu zákona č. 257/2016 Sb. je nutné respektovat zásadu rovnosti a ochrany slabší strany, kterou představuje spotřebitel bez odborných znalostí a možnosti ovlivnit podmínky smlouvy. Zákon proto ukládá poskytovateli povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Relativní neplatnost by tento mechanismus narušila, neboť by soud nemohl přihlédnout k porušení povinností poskytovatele.14. Soud proto uzavřel, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neprokázala, že před jejím uzavřením důkladně posoudila úvěruschopnost žalované způsobem vyžadovaným § 86 odst. 1 a 2 citovaného zákona. Z žaloby ani z předložených listinných důkazů nevyplývá, zda a z jakých konkrétních, spolehlivých a dostatečných údajů právní předchůdkyně žalobkyně vycházela při posouzení příjmů, výdajů a celkové finanční situace žalované, ani jak a zda tyto údaje ověřila. Za tohoto stavu nelze uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované postupovala s odbornou péčí, a že z výsledku tohoto posouzení nevyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.15. S ohledem na učiněný závěr soud přiznal žalobkyni nárok na vrácení nesplacené části jistiny v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to v rozsahu, ve kterém nebyla převzatá částka dosud uhrazena. Takto převzala žalovaná částku 6 000 Kč a tuto žalobkyni neuhradila, proto jí soud uložil povinnost uhradit nesplacenou celou poskytnutou jistinu a ve zbytku žalobu zamítl.16. Co do požadovaného úroku z prodlení soud žalobě nevyhověl. V řízení bylo zjištěno, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Za tohoto stavu žalobkyni nesvědčí právo na plnění ze smlouvy o úvěru, nýbrž pouze právo na vrácení poskytnuté jistiny. Předžalobní výzva, z níž žalobkyně dovozovala prodlení žalované, však obsahově směřovala k úhradě dluhu z titulu zesplatněného úvěru, tedy z právního vztahu, jehož platnost v tomto řízení neobstála, nešlo o výzvu k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu neplatnosti smlouvy. Za této situace nelze uzavřít, že by se žalovaná dostala do prodlení s vrácením jistiny již marným uplynutím lhůty uvedené v této výzvě. Soud určil lhůtu k plnění do tří dnů od právní moci rozsudku. Prodlení žalované s plněním této povinnosti tak může nastat teprve marným uplynutím takto stanovené lhůty. Požadavek žalobkyně na přiznání úroku z prodlení za dobu předcházející splatnosti povinnosti vrátit jistinu proto důvodný není. Tento závěr je v souladu též se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení sp. zn. 33 Cdo 87/2025.17. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal z větší části úspěšné žalobkyni nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v celkové částce 145,40 Kč. Soud při určení výše nákladů řízení vycházel z § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť řízení bylo zahájeno ustáleným vzorem žaloby, kterou podává týž žalobce ve skutkově a právně obdobných věcech.18. Lhůta k plnění byla dle § 160 odst. l o. s. ř. určena třídenní.