38 C 245/2019-83 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci 164 100 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení 24 808,50 Kč a žalobu ohledně částky 195 900 Kč s příslušenstvím zamítl. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení 360 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřeně délce řízení o určení výše odchodného při skončení služebního poměru a navazujícího řízení před správními soudy, celkově trvajících od 16. 9. 2010 do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2020. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a mimo rozporované jednoty správního a soudního správního řízení a podřazení dotyčného správního řízení pod čl. 6 odst. l Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zdůraznila, že předmětem posuzovaného řízení byl pouze marginální doplatek jinak v částce 249 726 Kč žalobci vyplaceného odchodného. Nejistota žalobce ohledně výsledku řízení byla vázána jen na množství jeho přesčasů, které byly předmětem jiného řízení, za jehož délku byl žalobce již odškodněn a požadovaná částka je zjevně nepřiměřená předmětu posuzovaného řízení. 2. Průběh posuzovaného řízení popsal soud I. stupně v rámci rekapitulace žaloby v odstavci 2 rozsudku. Náměstek ředitele Krajského ředitelství policie kraje Vysočina pro vnější službu vydal dne 1. 9. 2010 rozhodnutí [číslo jednací], jímž žalobci bylo přiznáno odchodné dle § 155 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (zákon o služebním poměru) ve výši 249 726 Kč, které dne 16. 9. 2010 žalobce napadl odvoláním, jímž nesouhlasil se stanovenou výší odchodného. Policejní prezident České republiky rozhodnutím ze dne 1. 4. 2011, [číslo jednací] odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí žalobce napadl dne 6. 6. 2011 žalobou dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), a Městský soud v Praze je rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č.j. [číslo jednací] zrušil a věc vrátil policejnímu prezidentovi k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla nepřezkoumatelnost rozhodnutí jako celku, neboť z jeho odůvodnění nebylo zejména zřejmé, proč o odvolání rozhodoval policejní prezident namísto ředitele Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, policejní prezident též odkázal na jiné řízení bez řádně provedeného dokazování a odůvodnění. Dne 24. 6. 2015 vrátilo Policejní prezidium České republiky spis Krajskému ředitelství policie kraje Vysočina k dalšímu řízení a rozhodnutí. Žalobce podal dne 11. 2. 2016 žalobu o ochranu proti nečinnosti a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 5. 2016, č.j. [číslo jednací] konstatoval, že ředitel Krajského ředitelství policie kraje Vysočina byl ve svém procesním postupu liknavý, způsobil průtahy řízení a byl nečinný. Dne 17. 5. 2016 vydal ředitel Krajského ředitelství policie kraje Vysočina rozhodnutí o odvolání [číslo jednací], kterým je zamítl a na základě správní žaloby žalobce Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č.j. [číslo jednací] napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil Krajskému ředitelství policie kraje Vysočina k dalšímu řízení a konstatoval, že rozhodnutí vychází z nesprávné výše služebního příjmu žalobce, určené rozhodnutím Krajského ředitelství policie kraje Vysočina ze dne 12. 4. 2016, [číslo jednací], které Krajský soud v Brně předtím zrušil. Policejní prezident dne 19. 7. 2018 usnesením [anonymizováno] [číslo] ředitele Krajského ředitelství policie kraje Vysočina vyloučil z odvolacího řízení a jako příslušného služebního funkcionáře k rozhodnutí o odvolání určil ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje. Ten vydal rozhodnutí o odvolání až dne 2. 5. 2019 (právní moc téhož dne) pod [číslo jednací], jímž žalobci plně vyhověl, odchodné navýšil na 269 562 Kč a bezpečnostnímu sboru Policie České republiky uložil zaplatit žalobci doplatek 19 836 Kč, jelikož odchodné původně vyčíslené již bylo vyplaceno, a náhradu nákladů řízení ve výši 12 584 Kč Krajské ředitelství policie kraje Vysočina podalo proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, č.j. [číslo jednací] kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2020, č.j. [číslo jednací], doručeným žalobci dne 13. 10. 2020. 3. Na tomto skutkovém základě soud I. stupně s odkazem na § 13, § 14, § 15 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (náhradový zákon), a na § 167 odst. 1 zákona o služebním poměru posuzoval podmínky odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení před správními orgány a navazujícího řízení ve správním soudnictví za použití stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS č. 5, roč. 2011 pod poř. č. 58/ 2011 (Stanovisko), jehož aplikaci odůvodnil závěry vyplývajícími z rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudky pod sp. zn. 30 Cdo 968/2014, 30 Cdo 344/2014, usnesení pod sp. zn. 30 Cdo 2188/2020) ve spojení s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Podle 178 odst. 2 písm. b) zákona o služebním poměru bylo řízení zahájeno dnem, kdy služební funkcionář učinil první úkon vůči účastníku, tedy dnem vydání prvoinstančního rozhodnutí, a trvalo od 1. 9. 2010 do 13. 10. 2020, kdy byl žalobci doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, celkem 10 let 1 měsíc a 12 dnů. Soud I. stupně konstatoval, že do doby řízení je třeba zásadně započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno, jakkoliv v daném případě, jak sama žalovaná připustila, posuzované řízení z důvodu probíhajícího řízení o předběžné otázce množství přesčasových hodin odpracovaných žalobcem, přerušeno nebylo. Akcentoval, že ani řízení o množství přesčasových hodin nemělo přesáhnout délku jednoho desetiletí, jelikož zákon o služebním poměru předpokládá rozhodování ve věcech služebního poměru v řádu maximálně měsíců (viz např. § 175 odst. 5 a § 190 odst. 8) a odchodné má být vyplaceno do 30 dnů ode dne skončení služebního poměru (§ 167 odst. 1). Žalobce se na nepřiměřené délce řízení nijak nepodílel. Soud I. stupně dále dovozoval, že požadavek na přiměřenost náhrady imateriální újmy vůči předmětu posuzovaného řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011) nelze aplikovat mechanicky a zdůraznil mimořádnou délku posuzovaného řízení v kontextu se jeho složitostí a jednáním orgánů veřejné moci (nutnost opakovaného rozhodování služebních funkcionářů a přezkumu jejich rozhodnutí správními soudy daná chybným procesním postupem, resp. vadami meritorních rozhodnutí). Pro stanovení výše finanční kompenzace zvolil vzhledem k délce řízení základní roční částku 18 000 Kč, kterou navýšil s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného a postupu orgánů veřejné moci o 20 %. Z hlediska významu předmětu řízení soud I. stupně akcentoval, že pracovněprávní věci, shodně i věci služebního poměru příslušníka Policie ČR, mají jako existenční záležitost typově zvýšený význam pro poškozeného. Poukázal však též na to, že služební poměr žalobce byl již v rozhodné době ukončen, valná část odchodného mu byla vyplacena ve standardních lhůtách a zbývající doplatek, nepřevyšující částku 20 000 Kč, nemohl u něho objektivně vyvolat stav existenční nejistoty. Význam řízení pro žalobce tak spočíval spíše v morální satisfakci a z tohoto důvodu základní částku kompenzace soud I. stupně naopak snížil o 20 % a odškodnění vyčíslil částkou 164 100 Kč. Žalobě vyhověl též co do zákonného úroku z prodlení, počínajícího po uplynutí šestiměsíční lhůty podle § 15 odst. l náhradového zákona od 4. 11. 2019 do zaplacení a podle § 142 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) přiznal úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. 4. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku a výroku o náhradě nákladů řízení podala žalovaná včasné odvolání. Nerozporovala, že v posuzovaném řízení došlo k průtahům, vedoucím k namítanému nesprávnému úřednímu postupu, soudu I. stupně však vytkla, že nevzal v úvahu charakter řízení o stanovení odchodného (sekundární řízení), pro nějž mělo zásadní význam řešení předběžné otázky v souběžně vedeném řízení o přiznání odměny za práci přesčas (primární řízení). Dovozovala, že lze mít za vyvrácenou domněnku vzniku újmy žalobci, jelikož v posuzovaném řízení nemohl být s ohledem na vedení primárního řízení v žádné nejistotě a vůbec ji nemohl pociťovat ohledně částky 249 726 Kč, vyplacené ještě předtím, než podal dne 16. 9. 2010 odvolání proti rozhodnutí o odchodném. Za nepřiměřenou délku primárního řízení již byla žalobci vyplacena náhrada celkem ve výši 158 400 Kč (rozsudek sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městs