5 C 368/2022-20 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se podáním ze dne 26. 8. 2022 domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 18 768 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení uzavřela společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným dne 13. 9. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] na internetových stránkách [webová adresa], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 16 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s příslušenstvím do 13. 10. 2021. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, na základě čehož mu vznikla povinnost uhradit také smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky za každý den z prodlení (částky 2 768 Kč) a paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním (ve výši 150 Kč). Žalobkyně se dále domáhá náhrady za účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání ve výši 256 Kč a zákonného úroku. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 postoupena na žalobkyni. 2. Soud žalobkyni vyzval, aby doplnila svá tvrzení o tom, zda a jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného a současně, aby tato svá tvrzení osvědčila listinnými důkazy. Žalobkyně v reakci na tuto výzvu vzala svým podáním ze dne 2. 1. 2023 žalobu částečně zpět co do částky 2 768 Kč představující smluvní pokutu a částky 150 Kč představující paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním a sdělila soudu, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje. 3. Žalovaný zůstal nečinný a k podané žalobě se nevyjádřil. 4. Soud za postupu podle § 115a a § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“ věc projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházeje přitom z listinných důkazů, které žalobkyně soudu předložila. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, soud doručil účastníkům v souladu s § 45 až § 50 o. s. ř. (zakotvujícím zásadu odpovědnosti účastníka za určení místa, kam mu mají být písemnosti doručovány, byť by se účastník v tomto místě nezdržoval). Žádný z účastníků o nařízení jednání nepožádal. 5. Z provedených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: 6. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 13. 9. 2021 smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru [číslo] ze dne 13. 9. 2021, obchodní podmínky [právnická osoba] pro poskytování úvěrů splatných jednorázově), na základě které poskytla žalovanému částku 16 000 Kč (výpis z účtu ze dne 13. 9. 2021) a žalovaný se tu samou částku zavázal vrátit do 13. 10. 2021. Úrok za poskytnutí peněžních prostředků nebyl sjednán. Žalobkyně po žalovaném v rámci prokázání jeho totožnosti požadovala verifikační platbu (výpis z účtu ze dne 13. 9. 2021 s verifikační platbou). 7. Žalovaný danou částku nevrátil, ačkoliv byl několikrát upomínán (výzva k úhradě ze dne 27. 10. 2021, výzva k úhradě ze dne 5. 11. 2021). 8. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 8. 11. 2021, společné prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne 21. 4. 2022), o čemž byl žalovaný informován (oznámení o postoupení pohledávek ze dne 12. 4. 2022, druhé oznámení o postoupení pohledávek ze dne 12. 4. 2022, podací arch ze dne 13. 4. 2022). 9. Žalobkyně vyzvala žalovaného opakovaně k uhrazení dluhu (předžalobní výzva ze dne 13. 11. 2021, předžalobní výzva ze dne 17. 5. 2022, výzva před podáním žaloby ze dne 4. 8. 2022, podací arch ze dne 5. 8. 2022), žalovaný však dosud dluh neuhradil. 10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 13. Dle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. 14. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 15. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 16. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 17. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 18. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 20. Dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 21. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 22. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena dne 13. 9. 2021 smlouva o úvěru [číslo] která svou povahou odpovídá smlouvám o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně však neunesla důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když soudu ve svém podání ze dne 2. 1. 2023 oznámila, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje. 23. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně má za následek dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy o úvěru, přičemž soud je přesvědčen, že ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti dle § 588 o. z. Poskytovatelům úvěrů byla povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitelů před uzavřením smlouvy uložena již v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 a jako důsledek nesplnění této povinnosti byla judikaturou vyvozena absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Zákon o spotřebitelském úvěru v podobě právní úpravy účinné do 30. 11. 2016 stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tato zásada byla přenesena i do právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 přijaté zákonem č. 257/2016 Sb., přičemž z důvodové zprávy k tomuto zákonu jednoznačně vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo v nové právní úpravě ochranu spotřebitele posílit. Tomuto záměru by posouzení neplatnosti smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako relativní zcela odporovalo, neboť by to ochranu spotřebitele naopak zjevně oslabovalo. Pokud tak za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. bylo na neplatnost spotřebitelských smluv ustáleně nahlíženo jako na neplatnost absolutní, nelze ji napříště ve smyslu právě uvedeném posuzovat jako pouhou neplatnost relativní. Takový výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by pomíjel jeh