Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 16. 9. 2025, ve znění jejího doplnění ze dne 23. 1. 2026, domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 461,10 Kč, sestávající z částky 12 961,1 Kč a zákonného úroku z prodlení a dále částky 1 500 Kč jakožto nepovoleného čerpání debetu. Pro odůvodnění nároku tvrdila, že s žalovaným dne 27. 4. 2016 uzavřela rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Dne 25. 4. 2025 byl mezi účastníky uzavřen dodatek č. 46 k rámcové smlouvě č. , hodnota, o poskytnutí úvěru ve výši 22 000 Kč. Protože žalovaný splnil všechny předpoklady pro poskytnutí úvěru, byl mu úvěr č. , hodnota, schválen a dne 25. 4. 2025 vyplacen na jeho běžný účet. Žalovaný měl dle podmínek úvěrové smlouvy hradit pravidelnou měsíční splátku ve výši 7 334 Kč, a to vždy k 13. dni měsíce, počínaje dnem 13. 5. 2025. Žalovaný splatil toliko dne 13. 5. 2025 částku 7 334 Kč, následně dne 13. 6. 2025 částku 1 704,90 Kč. Jiná platba stran žalovaného nebyla poskytnuta. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, žalobkyně ho k 13. 8. 2025 zesplatnila. Ke dni podání žaloby činí dlužná jistina 12 961,10 Kč. Žalobkyně současně požaduje zákonný úrok z prodlení. Dále žalobkyně uplatnila nárok ve výši 1 500 Kč, který představuje čerpání nepovoleného debetu žalovaným. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že vycházela z informací dodaných žalovaným a historie běžného účtu žalovaného. Ověřila, že nemá žádné jiné splátky. Současně ověřila informace žalovaného v insolvenčním rejstříku, bezdlužnost v rámci skupiny , Anonymizováno, a jeho exekuční minulost.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícímu skutkovému stavu: Mezi účastníky byla dne 27. 4. 2016 uzavřena rámcová smlouva č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, (rámcová smlouva č. , hodnota, ze dne 27. 4. 2016). Dne 25. 4. 2025 byl mezi účastníky uzavřen dodatek č. 46 k rámcové smlouvě číslo , hodnota, , na základě něhož byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 22 000 Kč, přičemž úvěr měl být hrazen pomocí tří měsíčních splátek ve výši 7 334 Kč (standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouva o rozložení platby ze dne 25. 4. 2025). Žalovaný načerpal úvěr ve výši 22 000 Kč na běžný účet č. , č. účtu, dne 25. 4. 2025 (doklad ze dne 18. 8. 2025 o načerpání úvěru č. , hodnota, ). Žalovaný na jistině uhradil celkem částku 5 629,1 Kč a ke dni zesplatnění úvěru dne 13. 8. 2025 činila nesplacená jistina částku 12 961,10 Kč (přehled plateb). Z výpisu z běžného účtu za období 30. 6. 2025 do 15. 9. 2025 jsou pak patrné tři platby ve výši 500 Kč, celkem tedy 1 500 Kč, označené jako účelně vynaložené náklady na vymáhání, poplatky. Dopisem ze dne 13. 8. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě částky v celkové výši 14 461,10 Kč (výzva k zaplacení dluhu ze dne 13. 8. 2025).4. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.7. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.10. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Povinnost věřitele zaobírat se s péčí řádného hospodáře úvěruschopností dlužníka, tedy ověřovat si jím tvrzené skutečnosti, je pak podrobně řešena např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.11. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl, že soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele.12. Na základě shora uvedeného je tedy třeba v souladu s judikaturou vycházet z toho, že v případě řádného neprověření úvěruschopnosti žalovaného je úvěrová smlouva absolutně neplatná, tedy i bez námitky uplatněné spotřebitelem.13. Předmětný závazkový vztah soud posoudil dle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 citovaného zákona. Žalobkyně měla pak dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.14. V daném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti vycházela z údajů poskytnutých žalovaným jako žadatelem a neměla žádné důvody pochybovat o jejich pravdivosti a úplnosti. Žalobkyně dále vycházela z ověření v insolvenčním rejstříku, z exekuční minulosti žalovaného, z ověření bezdlužnosti v rámci skupiny , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Dále žalobkyně vycházela z výpisu z běžného účtu č. , č. účtu, . Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018). S ohledem na uvedené soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, a to jak stránku příjmovou, tak výdajovou, víceméně se spokojila pouze s výpisem z bankovního účtu, aniž by informace o výdajích a příjmech žalovaného zjišťovala, proto je třeba považovat účastníky uzavřenou smlouvu za neplatnou.15. Z bankovního výpisu vyplývá, že žalovaný v období od 9. 1. 2025 do 8. 4. 2025 provedl opakované výběry hotovosti v částkách 19.700 Kč, 4.000 Kč, 3.500 Kč, 3.000 Kč, 1.000 Kč, 16.500 Kč, 500 Kč, 15.700 Kč a 12.100 Kč, tedy celkem 76.000 Kč v hotovosti, přičemž tyto transakce měla žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti řádně prověřit, neboť se jedná o významné odčerpání finančních prostředků, jejichž následné použití není z výpisu účtu zjistitelné. Z výpisu jsou rovněž patrné transakce nasvědčující existenci dluhů či jiných finančních závazků, a to odchozí platba ze dne 6. 2. 2025 ve výši 1.200 Kč s označením „Dluh + paušál“ a příchozí platba ze dne 10. 2. 2025 ve výši 6.500 Kč s označením „6000,- dluh, 500,- záloha“, které měly žalobkyni vést k bližšímu prověření finanční situace žalovaného a existence jeho závazků vůči třetím osobám. Z bankovního výpisu vyplývá, že na účet žalovaného byly připisovány příjmy od společnosti , právnická osoba, ve výši 26.048 Kč dne 7. 1. 2025 a 25.465 Kč dne 6. 2. 2025, dále opakované platby od , jméno FO, ve výši přibližně 19.000 až 21.000 Kč měsíčně, dávky od , Anonymizováno, ve výši 6.969 Kč, 8.467 Kč a následně opakovaně 15.436 Kč měsíčně, jakož i řada dalších příjmů od fyzických osob, zejména od , jméno FO, , , adresa, a , jméno FO, . Žalobkyně přitom zjevně nezkoumala skutečný původ a právní důvod těchto příjmů, když si neopatřila například výplatní pásky, potvrzení zaměstnavatele o příjmu, pracovní smlouvu, rozhodnutí o přiznání dávek ani jiné doklady umožňující ověřit, zda se jednalo o pravidelné, stabilní a dlouhodobě udržitelné příjmy, které by bylo možné zohlednit při řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného.16. V daném případě se jedná o neplatnost absolutní. V takovém případě bylo možno vztah mezi účastníky vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). Žalobkyně prokázala, že poskytla žalovanému ke dni zesplatnění peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč a žalovaný uhradil částku 5 629,1 Kč započtenou na jistinu, soud proto žalobě co do částky 12 961,10 Kč vyhověl. Co do zákonných úroků žalobu zamítl, neboť se jedná o nároky z neplatné smlouvy. Ve zbývajícím rozsahu, co do částky 1 500 Kč soud také žalobu zamítl, jelikož na základě listinných důkazů bylo zjištěno, že se jednalo o účelně vynaložené náklady na vymáhání, nikoliv čerpání nepovoleného debetu. Jelikož se jedná o ujednání o smluvní pokutě ze smlouvy, která je jako celek absolutně neplatná, byla tato částka zamítnuta.17. Soud zamítl žalobu rovněž co do úroku z prodlení, neboť splatnost žalované částky nastává až uplynutím lhůty stanovené ve výroku rozsudku.18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 800 Kč, přičemž tato částka představuje úspěch ve věci 80 % z jejich celkové výše 1 000 Kč. Celkové náklady by pak sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 200 Kč za dva úkony (předžalobní výzva a písemné podání ve věci) dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 a 3 písm. a) a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.