12 C 287/2020-36 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s tím, že žalovaný nesplnil povinnost uhradit dluh vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi žalovaným a [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno], sídlem [anonymizována dvě slova], která pohledávku postoupila na žalobkyni. Žalobkyně nárokuje vedle jistiny úvěru (15 000 Kč) zákonný úrok z prodlení. 2. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. 3. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z žalobkyní předložené smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] a žalovaný dne 26. 11. 2018 se dohodli na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, v níž se měla [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] zavázat poskytnout žalovanému úvěr až do výše 50 000 Kč, a to vždy na základě žádosti žalovaného učiněné prostřednictvím webové aplikace, a žalovaný se měl zavázat úvěr splácet. 5. Z dokumentů nadepsaných„ platební informace“ vyplývá, že žalovaný měl čerpat dne 26. 11. 2018 částku 8 000 Kč a částku 2 000 Kč, dne 27. 11. 2018 částku 2 000 Kč a dne 29. 11. 2018 částku 3 000 Kč. Dále z těchto listin vyplývá, že [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] uvedla jako jeden ze svých účtů účet č. [bankovní účet]. 6. Z dokumentů nadepsaných„ loan application info“ (tj. dle žalobkyně„ žádost o zápůjčku“) soud zjistil, že u jména žalovaného je uvedeno číslo účtu [bankovní účet]. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 12. 2019 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným z titulu výše specifikované smlouvy byla ze [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] postoupena na žalobkyni. 8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2020 a přiloženého podacího lístku soud zjistil, že žalovanému byla dne 6. 2. 2020 odeslána výzva k zaplacení dluhu z titulu neuhrazeného spotřebitelského úvěru ve výši 21 362,33 Kč do tří dnů. 9. [právnická osoba] soudu k jeho dotazu ve smyslu § 128 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), dne 2. 12. 2020 sdělila, že majitelem účtu č. [bankovní účet] byl v listopadu i prosinci 2018 žalovaný, a v tomto období byly na účet připsány platby ve výších 8 000 Kč, 2 000 Kč, 2 000 Kč a 3 000 Kč z účtu č. [bankovní účet]. 10. Jednou z povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru je podle § 86 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru pak stanoví, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, (podle níž poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), je smlouva neplatná. Zmíněná zákonná ustanovení jsou výsledkem harmonizace práva Evropské unie. Jejich výkladu se proto věnoval také Soudní dvůr Evropské unie, který v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, zahájené k předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, konstatoval, že články 8 („ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“) a 23 („ Sankce“) harmonizované směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/,„ musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Z odpovědi soudního dvora tak plyne, že smlouva uzavřená podnikatelem, který nesplnil povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr až po řádném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, je absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť jednání právní předchůdkyně žalobkyně odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též přesvědčivé odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 38 C 25/2020). Soud v takovém případě konstatuje neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti a vyvodí z toho patřičné procesní důsledky. 11. Žalobkyně neoznačila ani nepředložila žádné důkazy k prokázání splnění povinnosti ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. O dobrodiní poučení ze strany soudu při ústním jednání se žalobkyně připravila neúčastí na jednání. Nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a smlouva o revolvingovém úvěru je proto neplatná. Nárok na zaplacení z titulu smlouvy proto nebyl uplatněn důvodně. Právním názorem žalobkyně však soud není vázán. 12. V řízení bylo prokázáno, že částka 15 000 Kč byla žalovanému ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuta, a to, s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy, bez právního důvodu. Přijetím peněz se žalovaný, který získal majetkový prospěch bez právního důvodu, bezdůvodně obohatil ve smyslu § 2991 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), a je proto podle § 2991 odst. 1 o. z. povinen žalobkyni coby právní nástupkyni toho, na jehož úkor se žalovaný bezdůvodně obohatil, vydat, oč se obohatil, tedy částku 15 000 Kč. Nárok na zaplacení pohledávky je proto důvodný, byť z jiného než žalobkyní zamýšleného důvodu. 13. Pohledávka za žalovaným byla platně postoupena podle § 1879 o. z. (strany smlouvy o postoupení si v souladu s článkem 3 bodem 1 nařízení Řím I zvolily rozhodným české právo) postoupena. Skutečnost, že byla postoupená pohledávka označena jako pohledávka ze smlouvy, nezpůsobuje neúčinnost postoupení pohledávky, přestože se v řízení ukázalo, že se jedná o pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009). 14. Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 15 000 Kč s úrokem z prodlení od 27. 3. 2019. Skutková zjištění potvrzují existenci nároku žalobkyně na zaplacení částky 15 000 Kč. Soud nicméně také zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do tří dnů psaním ze dne 6. 2. 2020. Výzva byla odeslána dne 6. 2. 2020 a podle § 573 o. z. se považuje za doručenou třetím pracovním dnem po odeslání, tj. dne 10. 2. 2020. Třídenní lhůta dle výzvy marně uplynula dne 13. 2. 2020. Až od 14. 2. 2020 je proto žalovaný se zaplacením dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení v prodlení ve smyslu § 1968 o. z. a od tohoto dne je žalobkyně podle § 1970 o. z. oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení ve výši stanovené vládním nařízením č. 351/2013 Sb., jež ke dni 14. 2. 2020 dosahovala 10 % ročně, tedy více než žalobkyně požaduje. 15. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 14. 2. 2020 do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítl. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež v řízení zaznamenala neúspěch ve zcela marginální části, nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 15 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve, tři náhrady hotových výdajů v paušální výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Žaloba splňuje parametry tzv. formulářové žaloby ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a) a. t. a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, což zjevně vyplývá z komparace s mnohými jinými, obdobnými, ke zdejšímu soudu žalobkyní podanými návrhy.