43 C 305/2025-27 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se po žalovanému domáhala zaplacení částky 63 620,32 Kč s příslušenstvím. Tato částka se měla skládat z částky 27 948,46 Kč odpovídající neuhrazené jistině úvěru, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1 321,59 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 13 634 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 857,66 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě bydliště 5 014,29 Kč, smluvní okuty ve výši 11 844,32 Kč, úroku vyčísleného do , datum, do , datum, z dlužné jistiny ve výši 1 206,77 Kč, zákonného úroku z prodlení od prodlení do , datum, , ve výši 2 239,03 Kč, úroků z úvěru ve výši 8% p.a. z dlužné jistiny úvěru a zákonných úroků z prodlení ve výši 12% p.a. z částky 29 270,05 Kč. Žalobkyně tvrdila, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . došlo dne , datum, k uzavření smlouvy o úvěru , hodnota, . Na základě této smlouvy žalovaný obdržel prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy zaplatit úhradu ve výši 14 700 Kč a další platby. Celkovou částku 55 776 Kč se žalovaný zavázal zaplatit ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč do , datum, . Žalovaný poslední splátku zaplatil dne , datum, ve výši 4 000 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně na uhrazení cleé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky, shora specifikované.2. Pohledávka původní věřitelky byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupní pohledávek ze dne , datum, , s účinností od , datum, . Postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno.(smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , příloha, doklad o úplatě, oznámení o postoupení ze dne , datum, ).3. Zástupce žalobkyně se k nařízenému jednání dostavil, žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, bez omluvy, k žalobě se nevyjádřil, soud proto jednal v jeho nepřítomnosti, dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř.4. Jednotlivá skutková zjištění má soud za prokázaná z následujících důkazů:5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, byla dne účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, v hotovosti, což ve smlouvě potvrdil. Žalovaný zavázal vrátit spolu s částkou úvěru úrok v celkové výši 1 522 Kč, za poskytnutí úvěru zaplatit úplatu 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 4 154 Kč, za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti poplatek 5 400 Kč. Žalovaný měl dluh splatit ve 14 splátkách po 3 948 Kč, poslední splátka měla být zaplacena do , datum, .(viz. Smlouva o úvěru ze dne , datum, , předpis splátek).6. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil jednu a poslední splátku, dne , datum, ve výši 4 000 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky (viz. transakční historie a smlouva).7. Žalobkyně v žalobě netvrdila nic o tom, jak právní předchůdkyní žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho měsíční příjmy a náklady, případné splátky dalších úvěrů atd. S ohledem na výši celkové částky, kterou měl žalovaný zaplatit, kumulaci jednotlivých nároků, soud již žalobkyni nevyzýval, aby důkazy k tomuto označila a předložila, předpokládal, že pokud by takovými doklady disponovala, tak by je, s ohledem na charakter žaloby označila již v žalobě a k žalobě přiložila. Žalovaný zaplatil jen jednu splátku.8. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu předžalobní výzvou (viz výzva ze dne , datum, , podací lístek).9. Z Databáze ČNB o zápůjčních úrokových sazbách ARAD bylo zjištěno, že dle statistiky úrokových sazeb pro spotřebitelské úvěry pro domácnosti (bez kontokorentů), bylo zjištěno, že běžný úrok v prosinci 2023 byl okolo 9,29 % p. a.10. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne , datum, byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouvu o úvěru , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu se shora uvedenými poplatky a úroky ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný zaplatil jen první splátku, dále neplatil, došlo proto k zesplatnění celé částky. Pohledávka původní věřitelky byly postoupena na žalobkyni.11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:12. Uvedenou smlouvu soud právně posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřenou adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.). Žalovaný na straně úvěrovaného smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a právní předchůdkyně žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.13. Soud se dále zabýval , otázkou platnosti této smlouvy ,s ohledem na její mravnost ve smyslu ust. § 580 a 588 o. z., pokud jde o sjednanou výši úrokové sazby, a to zejména s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , dále z rozsudků MS v Praze č.j. 22 Co 197/2019-99, rozsudku MS v Praze č.j. 17 Co 271/2020-112, 30 Co 61/2019-90, atd. Dále soud posuzoval veškeré další poplatky a náklady, které byly ve smlouvě sjednány. Tedy na úvěr ve výši 30 000 Kč, celkové náklady 25 776 Kč. Úrok 1 522 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru 14 700 Kč, náklady za vyhodnocení úvěrového případu 4 154 Kč, za inkaso v hotovosti v bydlišti žalovaného 5 400 Kč.14. S ohledem na výše uvedené zdejší soud uvedenou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Podle názoru soudu musí být hlediskem dobrých mravů posuzována veškerá právní jednání a takovému postupu není nikterak na překážku zákonná úprava zakázaných ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 1813 o. z. či neúměrného zkrácení podle § 1783 o. z. Otázkou absolutní neplatnosti smlouvy se soud musí zabývat v každém případě, i když žalovaný zůstane pasivní.15. Zdejší soud přihlédl k tomu, že v daném případě se sice jednalo o nebankovní úvěr, nešlo ale o specifický úvěrový vztah, jakým je např. tzv. mikropůjčka na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun (kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra nebo celkové další náklady, poplatky akceptovatelné), ani nešlo o úvěr poskytnutý prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra.16. Právní předchůdkyně žalobkyně požaduje částku 14 700 Kč, jako „úplatu“ za poskytnutí úvěru, tedy skryté úroky, úrok uvádí jen ve výši 1 522 Kč. Pokud jde o tvrzení obdobných společností jako právní předchůdkyně žalobkyně, ohledně vyšší rizikovosti úvěrů, lze odkázat na to, co již opakovaně uvedl Městský soud v Praze ve svých rozsudcích (rozsudek č.j. 30 Co 61/2019-90 ze dne 16. 4. 2019, rozsudek č. j. 22 Co 197/2019- 99 ze dne 24. 10. 2019): ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Neplatné ujednání o úroku nelze ani změnit (moderovat) ve smyslu ust. § 577 o. z., neboť by tak tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem ustanovení § 582 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Taková interpretace ust. § 577 o. z. je v souladu s judikaturou Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C-618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11.2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C-349/18 – C-351/18 ).17. Dle ust. § 580 odst. 1 o.z. , je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, po