28 C 375/2019-197 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobce se svou žalobou podanou ke zd. soudu dne [datum] domáhal vyklizení nemovitosti, rodinného domu [adresa] nacházejícím se na pozemku parc. [číslo] zapsané v Katastru nemovitostí na [list vlastnictví], k.ú. [část obce], obec Praha, okres [okres] (dále jen„ nemovitost“). K odůvodnění své žaloby uvedl, že je výlučným vlastníkem uvedené nemovitosti, kterou nabyl za trvání manželství, avšak za finanční prostředky, které nebyly součástí SJM, neboť je dostal darem od matky. Žalobce a žalovaná byli manželé, manželství však bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu, č. j. 26 C 223/2017-161 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 28 Co 344/2019-205, manželství tak bylo pravomocně rozvedeno ke dni [datum]. Již před rozvodem manželství manželka nemovitost užívala a užívá i nadále. Žalobce nemá do nemovitosti přístup, žalovaná mu v přístupu brání. Rodinná domácnost účastníků se v nemovitosti nikdy nenacházela, žalobce se do nemovitosti nastěhoval se synem v roce 2008. Žalovaná v té době bydlela v nájemním bytě na [obec a číslo], který byla později v důsledku neplacení nájmu nucena opustit. Po podání návrhu na rozvod manželství se do nemovitosti nastěhovala trvale, žalobci trvale bránila v jejím užívání a odmítala jej vpustit do domu. Vzhledem k uvedenému bylo soužití v nemovitosti nemožné a žalobce se proto s ohledem na nezletilého syna odstěhoval. Syn se v roce 2015 přestěhoval k otci do nového bydliště. V současnosti již syn účastníků bydlí samostatně. Žalobkyně užívá předmětnou nemovitost sama, podle výpovědí sousedů někdy s partnerem. Žalobce je přesvědčen, že žalovaná užívala a užívá nemovitosti zcela bez právního důvodu. Podle žalobce žalovaná nebyla oprávněna nemovitost užívat ani před rozvodem manželství podle ustanovení § 747 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z“), neboť se v domě nikdy rodinná domácnost nenacházela. Tvrzení žalované, že nemovitost byla koupena z prostředků náležících do společného jmění manželů, jsou nepravdivá, i z kupní smlouvy je zřejmé, že nemovitost je pořizována z výlučných prostředků žalobce. Žalovaná nikdy ani v minulosti nesporovala stav zapsaný v katastru nemovitostí, kde je jako výlučný vlastník uveden pouze žalobce. K tvrzení žalované ohledně ústní dohody o zápisu výlučného vlastnictví k nemovitostem z důvodu obav z případného ručení žalované uvedl, že je toto tvrzení nepravdivé, neboť oba v době koupě nemovitosti podnikali jako OSVČ. Trval na tom, že nemovitosti byly zakoupeny z jeho výlučných prostředků, a proto byly zapsány jako jeho výlučné vlastnictví, o čemž žalovaná po celou dobu věděla. <b>2. Žalobce se tak podanou žalobou domáhal uložení povinnosti žalované nemovitost v jeho výlučném vlastnictví vyklidit.</b> 3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že nárok žalobce neuznává a s tvrzeními uvedenými žalobcem jednoznačně nesouhlasí, jsou podle ní účelově zkreslena a neodpovídají situaci, která byla v době trvání manželství, a to zejména poté, co manžel opustil dobrovolně domácnost v roce 2013 a přestěhoval se ke své přítelkyni. Za nesporné označila žalovaná, že jejich manželství bylo rozvedeno výše uvedeným rozsudkem zdejšího soudu, který byl potvrzen i soudem odvolacím. Žalovaná rozporovala skutečnost, že by byl žalobce výlučným vlastníkem nemovitosti, tvrdila, že nemovitost byla zakoupena za dobu trvání manželství a byla financována zčásti z prostředků žalobce a zčásti z výlučných prostředků žalované, získaných prodejem bytu a chaty a dále z peněžních prostředků pocházejících ze společného jmění manželů. Žalovaná učinila nesporným, že k úhradě kupní ceny za nemovitosti byly využity finanční prostředky poskytnuté rodiči žalobce, ale podle žalované se nejednalo o výlučný dar žalobci, tedy o jeho výlučné vlastnictví, peníze byly poskytnuty manželům společně, na zakoupení domu. Nemovitosti byly zapsány do svého výlučného vlastnictví žalobce na základě jejich ústní dohody, kdy žalovaná pracovala v době nabytí nemovitosti jako OSVČ, a tedy z důvodu jejího případného ručení. Žalovaná dále rozporovala tvrzení žalobce, že nemá do nemovitosti přístup, naopak sám žalobce vyměnil všechny zámky od nemovitosti a odejmul žalované klíče od automobilu Škoda Fabia a zval si v její nepřítomnosti Policii ČR, aby uměle vytvářel protokoly o tom, že mu žalovaná zamezuje v přístupu do domu. Žalobce má ale podle žalované do nemovitosti volný přístup, může se kdykoli přestěhovat zpět, po celou dobu má v držení svazek klíčů od domu. Žalovaná má za to, že to, že žalobce možnosti vstoupit do nemovitosti nevyužívá, je jeho rozhodnutím. Žalovaná se společně se synem a bývalým manželem, žalobcem, přestěhovala do nemovitosti o vánocích v roce 2007 a od té doby tam byla vedena jejich společná domácnost, a to až do roku 2013, kdy se žalobce dobrovolně sám odstěhoval ke své nové přítelkyni. Žalovaná užívá předmětnou nemovitost po právu, neboť byla zakoupena za doby trvání manželství a byly do ní investovány její výlučné peněžní prostředky. Není tedy pravdou, že by žalobce několik let krátila na jeho právech a způsobovala mu finanční škodu, žalovaná hradí veškeré platby související s užíváním nemovitosti a od roku 2013 nemovitost i sama udržuje a zhodnocuje. <b>4. Ze všech výše uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.</b> 5. Soud v projednávané věci již rozhodl rozsudkem ze dne 22. 3. 2021, č. j. 28 C 375/2019-42, jímž byla výrokem I. žalované uložena povinnost vyklidit předmětnou nemovitost a nahradit žalobci náklady řízení. Žalovaná proti výše uvedenému rozhodnutí podala odvolání, o kterém rozhodoval Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2022, č. j. 19 Co 311/2021-106, jímž napadené rozhodnutí zdejšího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplynulo, že soud I. stupně má poučit žalobce dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o tom, že je třeba doplnit tvrzení a prokázat skutečnosti ohledně výlučných finančních prostředků získaných darem od matky, které byly použity k nákupu nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce, a k těmto tvrzením doložit důkazy, na žalované pak bude, aby prokázala, že nemovitost byla pořízena i z jejích výlučných prostředků, případně ze společných prostředků. 6. Žalovaná se k ústním jednáním soudu v této věci opakovaně nedostavovala. Její omluvy a žádosti o odročení jednání byly doručovány soudu opakovaně na poslední chvíli, bezprostředně před jednáním soudu, zasílaná předvolání si záměrně nepřebírala. Stejná situace je soudu známa i z rozvodového řízení a řízení o úpravu rodičovské odpovědnosti k nezletilému synovi, která byla vedena u zdejšího soudu. Jednání žalované spočívající v zneužívání žádostí o odročení jednání směřující k obstrukcím a cílenému protahování řízení konstatoval ostatně i Městský soud v Praze, ale i soudy vyšších stupňů. (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 28 Co 344/2018-205). 7. Stejná situace nastala i v případě soudních jednání nařízených na [datum] a následně [datum]. Omluva na jednání konané dne [datum] byla doručena soudu opětovně v den konání jednání. Soud proto i s ohledem na předchozí průběh řízení omluvu žalované nevyhodnotil jako včasnou ani důvodnou, a proto jednal dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalované. 8. Jak opakovaně judikoval Městský soud v Praze (srov. např. rozhodnutí 14 Co 426/2002, ale i 39 Co 420/2007), není-li účastník, jemuž se má dostat procesního poučení (např. podle ustanovení § 118a o.s.ř.), přítomen v jednací síni při jednání, při němž je věc rozhodnuta, může soud jednat podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř., avšak není povinen poučovat takového účastníka podle ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř., neboť toto poučení není určeno účastníkům, kteří se k jednání z jakéhokoliv důvodu, tedy omluveně nebo bez omluvy, nedostavili. Stejně tak poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. se poskytují jen tomu účastníkovi (jeho zástupci či zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, zabránil tento účastník (zástupce) svou nepřítomností soudu, aby mu poskytl potřebná poučení. Nemůže proto ani absence poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. být vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen z důvodu, aby bylo možno poskytnout nepřítomnému účastníkovi či jeho zástupci uvedené poučení, není potřebné jednání odročovat. Přitom není rozhodné, zda se účastník či jeho zástupce nedostavili k jednání omluveně či bez omluvy. 9. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako „o. s. ř.“ ve spojení s ustanovením § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ustanovení § 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí. 10. V řízení byl prokázán ná