15 C 386/2023-246 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 6. 11. 2023 domáhá uhrazení částky 507 000 Kč. Uvedla, že dne 6. 12. 2012 byla v rámci trestního řízení vedeného u policejního orgánu pod sp. zn. OKFK- 250-259/TČ-2002011 (po podání obžaloby u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 16/2016) provedena v sídle žalované Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování domovní prohlídka nemovitosti, jejímž vlastníkem byla žalovaná a při níž došlo k zajištění finančních prostředků v údajné výši 2 083 320 Kč a dále finančních prostředků ve výši 2 400 EUR. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 49 T 10/2016-13395, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, sp. zn. 2 To 22/2019 (správně 3 To 22/2019), shora uvedené zajištěné finanční prostředky nepostihl žádným trestem ani ochranným opatřením. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016 bylo rozhodnuto tak, že se žalované vrací finanční prostředky ve výši 2 083 320 Kč a 2 400 EUR, a na základě tohoto rozhodnutí žalobkyně dne 12. 11. 2020 vyplatila ve prospěch žalované mimo jiné částku 2 083 320 Kč na účet právní zástupkyně žalované v souladu s její žádostí ze dne 11. 10. 2020. V průběhu vykonávacího řízení v prosinci 2021 žalobkyně zjistila, že na jejím depozitním účtu, z něhož byly v souladu s rozhodnutími vydanými v trestním řízení vyplaceny finanční prostředky, se nenachází finanční částka, která měla být vrácena jiné zúčastněné osobě. Žalobkyně se proto obrátila na Vrchní státní zastupitelství v Praze se žádostí o provedení prověrky, na jejímž základě, resp. na základě prověrky, kterou následně provedla Národní centrála proti organizovanému zločinu, bylo zjištěno, že v případě žalované došlo v rámci zajištění finančních prostředků k početní chybě, když součet zajištěných bankovek původně uváděný ve výši 2 083 320 Kč byl ve skutečnosti toliko ve výši 1 576 320 Kč. Tato skutečnost vyplývá z přípisu Národní centrály proti organizovanému zločinu, ze dne 21. 1. 2022, čj. NCOZ-2821/ČJ-2020-412302. Orgán činný v přípravném řízení trestním se tak dopustil početní chyby, která zůstala neodhalena státnímu zástupci i soudu, žalované však musela být tato nesprávnost od počátku zřejmá. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 49 T 10/2016 — 15137, bylo proto rozhodnuto o opravě jiné zřejmé nesprávnosti, k níž došlo ve vyhotovení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016, nesprávně uvedenou výší finančních prostředků 2 083 320 Kč, na správnou výši 1 576 320 Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 3 To 17/2022, bylo však usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, čj. 49 T 10/2016 - 15137, ke stížnosti žalované coby zúčastněné osoby s odkazem na ustanovení § 149 odst. 1 trestního řádu, zrušeno. Dne 8. 9. 2022 podal Ministr spravedlnosti ČR v souladu s ustanovením § 266 odst. 1 trestního řádu v neprospěch žalované stížnost pro porušení zákona ze dne 6. 9. 2022, kterou směřoval proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016, na jehož základě vyplatil Městský soud v Praze žalované finanční prostředky ve výši 2 083 320 Kč a ve výši 2 400 EUR. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, č. j. 3 Tz 110/2022-15228, bylo ke stížnosti pro porušení zákona rozhodnuto tak, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016, došlo dle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu ve prospěch žalované (zúčastněné osoby , právnická osoba, ) k porušení zákona. Tím, že žalované byla dne 12. 10. 2020 vyplacena dle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, sp. zn. 49 T 10/2016, částka 2 083 320 Kč, ačkoli v rámci trestního řízení jí byla fakticky odňata toliko částka 1 576 320 Kč, došlo ve prospěch žalované nejen k porušení zákona, jak již rozhodl shora uvedeným rozsudkem ke stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud, ale též k jejímu bezdůvodnému obohacení o částku 507 000 Kč představující rozdíl mezi vrácenou a fakticky odňatou částkou. Žalovaná, ač jí faktická výše odňatých finančních prostředků musela být známa již z obsahu protokolu o domovní prohlídce ze dne 6. 12. 2012, č. j. OKFK-250-259/T4- 2002011-251202, provedené Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, odmítla neoprávněně vyplacenou částku 507 000 Kč k výzvě žalobkyně vrátit s odůvodněním, že k vyplacení částky 2 083 320 KČ došlo na základě pravomocného usnesení, v souladu s pravomocným rozsudkem. Žalobkyně v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, požaduje též úrok z prodlení z žalované částky ode dne 14. 4. 2022, v návaznosti na marné uplynutí lhůty k plnění dle výzvy žalobkyně ze dne 6. 4. 2022, do zaplacení, a to ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, tedy 11,75%.2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalovaná nikdy nebyla obviněna ze spáchání trestné činnosti. Veškeré finanční prostředky, které byly žalované zabaveny při domovní prohlídce, pocházely z legální podnikatelské činnosti, což žalovaná tvrdila a prokazovala od začátku a nikdy také nebyl prokázán opak. Zajištění finančních prostředků bylo nezákonné. Žalovaná po rozhodnutí soudu žádala mnohokrát a marně o vrácení nezákonně zadržených finančních prostředků. Ze žaloby pak vyplývá, že finanční prostředky byly zadržovány úmyslně, neboť žalobkyně tvrdí, že žádost byla podána až dne 11. 10. 2020. Toto tvrzení však neodpovídá skutečnosti. O vrácení finančních prostředků bylo žádáno již dne 10. 12. 2018, 22. 2. 2019 a 7. 9. 2020, vždy bez jakékoli odezvy. Ostatně výzva ze dne 11. 10. 2020 o marnosti počínání žalované a zlovolné nečinnosti žalobkyně jasně hovoří. Po vydání rozhodnutí o vrácení finančních prostředků pak byla žalovaná nucena žádat žalobkyni o odstranění nečinnosti ještě jednou, a to přípisem ze dne 29. 10. 2020. Žalované nelze vyčítat, že se řídila pravomocnými rozhodnutími soudu a vůbec rozhodnutími a podáními orgánů činných v trestním řízení. Částka, která byla žalované soudem vyplacena, je uváděna jednak v samotné obžalobě, která byla podána Vrchním státním zastupitelstvím v Praze pod č.j. 7VZV 16/2012-4465, jednak také v pravomocném a vykonatelném rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 49T 10/2016 ze dne 19. 7. 2018 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 3 To 22/2019 ze dne 13. 12. 2019. Pokud chce stát jako žalobce vytýkat žalované, že nepředpokládala, že státní zástupce a soudy se dopustí takových pochybení, k jakému mělo dle tvrzení žaloby dojít v tomto případě, pak ale vyzývá žalovanou, aby zcela rezignovala na důvěru v soudy a justici vůbec. Stát zadržoval nezákonně finanční prostředky, které náležely prokazatelně žalované. Dle tvrzení žalobce se má jednat o částku 1 576 320 Kč. Tyto finanční prostředky byly zadržovány od 6. 12. 2012 do 12. 11. 2020. Přičemž ode dne 19. 7. 2018 již byly tyto prostředky zadržovány vědomě úmyslně v rozporu se zákonem. Dle konstantní judikatury se má v těchto případech vydávat i příslušenství neoprávněně zabraných finančních prostředků – tedy zákonný úrok z prodlení. V tomto případě by se jednalo za celé období o částku ve výši 938 990 Kč. Částka ve výši 507 000 Kč je tedy splněním části dluhu státu vůči žalované z důvodu vzniku majetkové újmy, který byl žalované vydán a na který měla a má žalovaná nárok. Žalovaná namítá, že přípis ze dne 6. 4. 2022 je dotazem na žalovanou, zda vrátí finanční prostředky, nikoli výzvou k jejich vydání. K tomu žalovaná jasně uvedla, že nemá žádný právní podklad pro vrácení finančních prostředků. Tvrzení soudu nebylo ničím podloženo. Soud pouze v příkrém rozporu se zákonem vydal nicotné opravné usnesení č. j. 49T 10/2016 ze dne 25. 1. 2022, které bylo ke stížnosti žalované zrušeno. Tento přípis nesplňuje náležitosti ve smyslu ust. § 142a odst. 1 o.s.ř., natož aby v něm byla stanovena žalobkyní tvrzená lhůta, od které počítá požadované příslušenství. Žalovaná z důvodu nejvyšší právní opatrnosti vůči nároku žalobkyně započítává svůj oprávněný nárok ve výši 507 000 Kč, jakožto náhradu újmy způsobené nezákonným odnětím finančních prostředků, a to včetně k tomu přináležejícímu příslušenství až do výše požadavku žalobkyně. Z výše uvedených argumentů vyplývá, že se žalovaná nemohla obohatit na úkor žalobkyně, neboť žalované bylo poskytnuto plnění, na které měla prokazatelně zákonný nárok, tedy ze strany žalobkyně byl plněn dluh ve smyslu ust. § 2992 odst. 1 o. z..3. Žalobkyně k vyjádření žalované uvedla, že obrana žalované primárně spočívá v uplatnění procesní kompenzační námitky do výše žalované částky. Žalobkyně předně poukazuje na to, že pohledávka, kterou žalovaná míní započíst je nejen nejistá, ale též neurčitá, a není proto způsobilá k započtení podle § 1987 odst. 2 o. z.. Podle ustálené judikatury je nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z.