17 C 60/2026-59 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 24. 2. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši celkem 117 701 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozsudku s tím, že uzavřela se žalovanou dne 13. 5. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně poskytla žalované na základě této smlouvy částku ve výši 100 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky splatit v 48 měsíčních splátkách po 6 490 Kč, splatných vždy do 16. dne v měsíci, počínaje měsícem červen 2025. Žalovaná žalobkyni uhradila v období od 16. 6. 2025 do 24. 9. 2025 celkem , hodnota, splátek po 6 490 Kč, celkem uhradil 25 960 Kč. V dalším období se žalovaná dostala do prodlení se splácením měsíčních splátek, žalobkyně proto využila svého práva a od smlouvy odstoupila a dlužnou částku zesplatnila a vyúčtovala žalované smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení déle než 30 dnů, celkem ve výši 998 Kč. Žalobkyně dále po žalované v souladu se smlouvou požaduje také náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč a sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou od 23. 12. 2025 do dne vyhotovení žaloby a úrok za poskytnutí úvěru z částky 98 352,50 Kč ve výši 73,37 % ročně od 23. 12. 2025 do zaplacení. Žalovaná žalobkyni dle žalobkyně dluží na jistině 116 303,20 Kč, sestávající z částky původní jistiny a dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění, dále smluvní pokutu ve výši 998 Kč, náhradu nákladů ve výši 400 Kč a smluvní pokutu ve výši 7 326,90 Kč, a dále úrok za poskytnutí úvěru v nominální sazbě 73,37 % ročně, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 378 824 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, avšak marně.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Účastníci byli na ústní jednání konané dne 27. 4. 2026 řádně předvoláni. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, soud proto věc v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.4. Jak opakovaně judikoval Městský soud v Praze (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 14 Co 426/2002, ale i sp. zn. 39 Co 420/2007), není-li účastník, jemuž se má dostat procesního poučení (např. podle § 118a o.s.ř.), přítomen v jednací síni při jednání, při němž je věc rozhodnuta, může soud jednat podle § 101 odst. 3 o.s.ř., avšak není povinen poučovat takového účastníka podle § 119a odst. 1 o.s.ř., neboť toto poučení není určeno účastníkům, kteří se k jednání z jakéhokoliv důvodu, tedy omluveně nebo bez omluvy, nedostavili. Stejně tak poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. se poskytují jen tomu účastníkovi (jeho zástupci či zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, zabránil tento účastník (zástupce) svou nepřítomností soudu, aby mu poskytl potřebná poučení. Nemůže proto ani absence poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. být vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen z důvodu, aby bylo možno poskytnout nepřítomnému účastníkovi či jeho zástupci uvedené poučení, není potřebné jednání odročovat. Přitom není rozhodné, zda se účastník či jeho zástupce nedostavili k jednání omluveně či bez omluvy.5. Protože žalovaná nevyužila možnosti se k jednání dostavit a zabránila tak soudu, aby jí mohlo být poskytnuto příslušné poučení, nezbylo soudu než vycházet ze skutkových tvrzení a důkazů, které ve věci předložila žalobkyně.6. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako „o.s.ř.“ ve spojení s § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (§ 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.7. Na základě provedených důkazů a nesporných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:8. Žalobkyně a žalovaná dne 13. 5. 2025 uzavřely smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kterou se žalobkyně žalované zavázala poskytnout finanční prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaná se je zavázala splácet, v celkem 48 měsíčních splátkách po 6 490 Kč. Žalovaná měla tak na úvěr celkem uhradit 311 520 Kč, úroková sazba činila 73,37 % ročně, RPSN činilo 103,83 % (zjištěno z návrhu smlouvy o úvěru). Žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 100 000 Kč dne 14. 5. 2025 (zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru). Žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 4. 2. 2026, podacím archem).9. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro toto řízení.10. Soud dalšími důkazy řízení nedoplňoval, jelikož ani další důkazy nebyly navrhovány. Provedené důkazy soud hodnotí jako věrohodné a dostatečné k náležitému zjištění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí ve věci.11. Veškeré shora uvedené provedené důkazy je třeba odpovídajícím způsobem zhodnotit. Při jejich hodnocení soud postupoval podle § 132 o. s. ř. a hodnotil je dle své volné úvahy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti.12. Po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.13. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“)14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.15. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.16. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.17. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.18. Soud vycházel z prokázaného, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru, v níž byl sjednán úrok ve výši 73,37 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k květnu 2025, kdy byla smlouva o úvěru uzavírána, 7,27 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).19. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou sjednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 73,37 % ročně. Výše úroku sjednaného v projednávané věci tedy vysoce přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy, v daném období více než 10x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalované vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III.