Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s tím, že žalobkyně dne , datum, uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, na částku , částka, , sestávající z půjčené částky , částka, a souhrnného poplatku , částka, , kterou měl žalovaný splácet v týdenních splátkách po , částka, , přičemž první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další vždy do sedmi dnů od předchozí splátky. Žalovaný uhradil celkem , částka, , jež byly započteny v pořadí stanoveném smluvními podmínkami na náklady soudního či mimosoudního vymáhání, smluvní pokuty, poplatky za prodlení, poplatek za zpracování a doručení úvěru, poplatek za hotovostní inkaso splátek a následně na jistinu úvěru v rozsahu 83,47 % a na úrok za poskytnutí úvěru v rozsahu 16,53 %. Podle smluvních podmínek se při prodlení či neplnění žalovaného stal zbývající dluh včetně příslušenství splatným v termínu nejbližší následující týdenní splátky. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu rodného čísla prostřednictvím systému společnosti , právnická osoba, , kontrolu insolvenčního rejstříku, telefonické ověření zaměstnání a kontrolu platební historie žalovaného u žalobkyně, dále vyhodnotila jeho aktuální finanční situaci podle čestného prohlášení o výši závazků, poznatků obchodního zástupce o dané lokalitě a předložených dokumentů zaznamenaných externím zprostředkovatelem v kartě klienta. Žalovaný neuhradil ničeho, přestože byl před podáním žaloby vyzván.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný se v uvedené lhůtě nevyjádřil. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř. soud postupoval podle § 101 odst. 4 o. s. ř. a vynesl rozsudek bez nařízeného jednání., právnická osoba, řízení bylo z listinných důkazů zjištěno, že žalobkyně a žalovaný dne , datum, uzavřeli smlouvu na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr až do výše , částka, , a žalovaný se zavázal splácet v týdenních splátkách, smluvní úrok byl sjednán ve výši 70,89 % ročně, RPSN 212,77 %, ve smlouvě byl sjednán poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši , částka, , poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši , částka, a úrok ve výši , částka, . Žalovaný od žalobkyně převzal finanční prostředky ve výši , částka, v hotovosti při podpisu smlouvy (prokázáno smlouvou o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, ). Žalovaný žalobkyni uhradil za dobu trvání úvěru částku ve výši , částka, (prokázáno platební historií). Žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky vyzvala před podáním žaloby (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne , datum, ).5. Výše úroku požadovaného bankami při poskytování nových spotřebitelských úvěrů v období leden 2024 činila 9,23 % ročně (zjištěno z výpisu z databáze ČNB ARAD).6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl právní vztah založený smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně dle smluvního ujednání žalovanému poskytla úvěr ve výši , částka, a žalovaný splatil žalobkyni částku celkem , částka, .11. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaným si v uzavřené úvěrové smlouvě ujednali úrok ve výši 70,89 % ročně a RPSN 212,77 %. Tuto výši je nutno poměřovat hledisky významnými pro úsudek o jejím souladu s dobrými mravy.12. Již v poměru k právní úpravě účinné před , datum, vytyčil tato hlediska Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle něhož v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Na tomto stanovisku setrvává Nejvyšší soud i nadále – viz např. , spisová značka, : V rámci zjišťování skutkového stavu nezbytného pro posouzení přiměřenosti úrokové sazby smluveného úroku je potřeba vycházet z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétních smluv, a to s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Dovozuje, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Konkrétně pak Nejvyšší soud za nepřiměřený považuje např. úrok ve výši 66 % p. a. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 199/11). Z této zásady pak také vychází veškerá následná související judikatura Ústavního soudu, jež mj. dovozuje kupř. neplatnost takové úvěrové smlouvy, jež deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % (srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4084/12).13. Obvyklá výše úroku požadovaného bankami při poskytování úvěrů domácnostem na spotřebu bez účelového určení v období ledna 2024, kdy došlo k podpisu úvěrové smlouvy, činila 9,23 % ročně, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněného Českou národní bankou. Jestliže si žalobkyně a žalovaný ujednali úrok více než 7,68 x vyšší, než v rozhodné době dosahovala obvyklá výše úroku, je zřejmé, že ujednání o výši úroku se ocitlo v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je ve smyslu § 588 o.z. neplatná. Rozpor tohoto ujednání je přitom se zřetelem k rozdílu ve výši ujednaného a obvyklého úroku zcela zřejmý, a proto jde o neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu a není rozhodné, že žalovaný s takovou výší úroků souhlasil (§ 588 o.z.). Pokud by s ní nesouhlasil, k uzavření úvěrové smlouvy by vůbec nedošlo. Žalobkyně se proto může po žalovaném domáhat pouze úhrady finanční částky, která jí byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.14. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši , částka, . Soud ze shora uvedených důvodů přiznal žalobkyni pouze nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy, proto soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Jako důvodný posoudil nárok žalobkyně na zaplacení dlužné jistiny ve výši , částka, , a z důvodu prodlení žalovaného s plněním této finanční částky včetně úroků z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 od dne následujícího splatnosti, tedy ode dne , datum, do zaplacení. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.15. Ostatní žalované nároky shledal soud jako nedůvodné z důvodu neplatnosti smluvních ujednání, na jejichž základě byly žalobkyní požadovány (ať už se jedná o smluvní úroky, pokutu, či poplatky); proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve výroku III. dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci úspěšný v rozsahu 58,72 %, žalobkyně jen v rozsahu 41,28 %, proto by žalovaný měl mít právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 17,44 % avšak žádné náklady řízení mu nevznikly. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“).