11 C 448/2015-565 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se podanou žalobou dne 17. 6. 2015 domáhala po žalované zaplacení částky 145 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku porušení povinnosti Úřadu [název] [anonymizováno] (dále také jen„ Úřad“) vydat v přiměřené lhůtě rozhodnutí v řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky, které trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu od 22. 2. 2006 do 17. 10. 2014. V žalobě tvrdila, že od roku 2001 byla majitelkou, mimo jiné, i ochranné známky slovně - grafické ve znění„ [název]“, č. spisu [číslo] (dále také jen„ napadená ochranná známka“). Dne 4. 1. 2006 podala společnost [právnická osoba] (dále také jen„ [právnická osoba]“) návrh na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky. Dne 12. 2. 2007 Úřad tento návrh zamítl. Po podání rozkladu ze strany navrhovatelky [název] dne 12. 3. 2007 zrušil předseda Úřadu až dne 8. 11. 2013 napadené rozhodnutí a věc vrátil orgánu I. stupně k dalšímu řízení. Následně Úřad rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014 návrhu vyhověl a napadenou ochrannou známku prohlásil za neplatnou. Rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí poté předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 17. 10. 2014 zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Rozhodnutí předsedy Úřadu nabylo právní moci dne 20. 10. 2014. Ačkoliv na základě uvedeného návrhu [číslo] ze dne 4. 1. 2006 bylo předmětné řízení sp. zn. [číslo] [číslo] o prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky zahájeno před Úřadem již dne 22. 2. 2006, Úřad o něm rozhodl až dne 17. 10. 2014 (dále také jen„ kmenové řízení“). Délka řízení tak přesáhla 8 let, přičemž dle žalobkyně je tato doba nepřiměřená. Zejména období po doručení vyjádření navrhovatele [právnická osoba], tedy po datu od 30. 7. 2007, do vydání rozhodnutí předsedy Úřadu dne 8. 11.2013, označila žalobkyně za období spojené s nečinností Úřadu, kdy nebyl schopen jakýmkoliv způsobem rozhodnout či věc dříve uzavřít. Podáním ze dne 1. 12. 2014 žalobkyně uplatnila u Úřadu nárok na náhradu škody způsobené jí nesprávným úředním postupem, který byl však odmítnut s odůvodněním, že kmenové řízení probíhalo plynule bez delších období nečinnosti. S tím žalobkyně, která svým jednáním nijak nezpůsobila jeho průtahy, vyslovila nesouhlas, neboť v řízení nastaly intervaly naprosté nečinnosti Úřadu. Dle přesvědčení žalobkyně nebyla skutková a právní složitost kmenového řízení značná a Úřad nebyl nucen vyčkat konečného rozhodnutí v jiném jeho řízení sp. [číslo] [číslo], kterým odůvodňoval časové prodlevy v kmenovém řízení sp. zn. O [číslo]. Kmenové řízení vedené před Úřadem mělo pro žalobkyni velký význam, neboť jím bránila své vlastnictví ochranné známky, na níž je založena její obchodní činnost, a na jejíž propagaci vynaložila nemalé prostředky. Nepřiměřená délka kmenového řízení, způsobená průtahy na straně Úřadu, způsobila žalobkyni rovněž pocit značné právní nejistoty, proto jí za explicitně požadovanou dobu od 22. 2. 2006 do 17. 10. 2014 vznikl nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 145 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku. 2. Žalovaná neuznala žalobou uplatněný nárok a žalobu navrhla zamítnout s tím, že délka řízení byla ovlivněna specifičností řízení ve věcech ochranných známek, nutností vyčkat s rozhodnutím ve věci samé na rozhodnutí v související věci, mimořádnou složitostí těchto řízení a uplatňováním procesních práv účastníky řízení, zejména žalobkyní, která podávala velké množství různých replik, návrhů apod. V daném případě odpovídala délka správního řízení procesní a skutkové složitosti věci a doba od podání návrhu do vydání rozhodnutí ze dne 17. 10. 2014, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, nebyla nijak nepřiměřená. Zásadně bylo nutno vyčkat s rozhodnutím v kmenové řízení na konečné rozhodnutí ve věcně souvisejícím řízení o přihlášce ochranné známky sp. zn. O [číslo] ve znění„ [název]“ (dále také jen„ vedlejší řízení“), vůči níž podal [právnická osoba] námitky a která obě probíhala před Úřadem paralelně. Věcná souvislost kmenového a vedlejšího řízení, jež bylo zahájeno dne 21. 4. 2000, byla dána totožností předmětu řízení a souvislostí/totožností účastníků řízení, přičemž klíčové skutkové, právní i procesní otázky, jejichž vyřešení bylo nezbytné pro vydání rozhodnutí ve vedlejším řízení, byly totožné i s klíčovými otázkami, které bylo nutno vyřešit pro vydání rozhodnutí i v řízení kmenovém. Žalovaná poukázala na mimořádnou obtížnost těchto klíčových otázek, kdy věc ve vedlejším řízení byla nejprve dvakrát rozhodována ve dvou instancích v rámci správního řízení před Úřadem, dále po podání správní žaloby rozhodoval Městský soud v Praze celkem třikrát, po podání kasačních stížností rozhodoval Nejvyšší správní soud celkem dvakrát, a po skončení soudního správního řízení konečně vydal Úřad rozhodnutí ze dne 2. 9. 2013, jímž ve vedlejším řízení zamítl přihlášku ochranné známky sp. zn. O [číslo] ve znění„ [název]“. Dále poukázala na to, že řízení o ochranných známkách nelze přerušit. Dle žalované lze význam předmětu řízení pro žalobkyni považovat za standardní, neboť žalobkyně byla po celou dobu kmenového řízení majitelem napadené ochranné známky a tuto mohla užívat. Žalovaná uzavřela, že vzhledem k uvedeným konkrétním okolnostem kmenového řízení nejsou splněny zákonné podmínky pro vznik objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou jeho nesprávným úředním postupem, zejména proto, že není splněna zákonná podmínka existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a tedy právní nárok žalobkyně na náhradu tvrzené nemajetkové újmy vůbec nevznikl. 3. Rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 11C 448/2015-337, soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Vyšel z nesporných skutečností a prokázaných zjištění, že žalobkyně byla od roku 2001 majitelkou mj. napadené ochranné známky s datem práva přednosti ke dni 11. 9. 1984, registrované Úřadem ode dne 24. 4. 1985; že kmenové řízení, jehož délka trvala osm let a devět měsíců, probíhalo před Úřadem a poté předsedou Úřadu (opakované rozkladové řízení); že Úřad v něm byl nečinným v obdobích od 30. 7. 2007 do 29. 5. 2008, od 30. 9. 2011 do 1. 3. 2012 a od 25. 5. 2012 do 28. 6. 2013, kdy vyčkával vydání pravomocného rozhodnutí v dříve zahájeném vedlejším řízení, které probíhalo rovněž v dvouinstančním správním řízení před Úřadem (námitkové řízení a opakované rozkladové řízení) a dále před správními soudy, konkrétně třikrát před Městským soudem v Praze a dvakrát před Nejvyšším správním soudem, a v němž byly řešeny námitky [právnická osoba] proti přihlášce ochranné známky ve znění„ [název]“ a v jejich rámci zásadní otázky pro rozhodnutí v kmenovém řízení, zejména otázka aktivní legitimace [právnická osoba] (zda byla či nebyla právní nástupkyní státního podniku [právnická osoba] a zda vstoupila či nikoliv do práv k označení„ [název]“) a zda je předmětné označení„ [název]“ autorským dílem či nikoliv, případně, kdo je jeho autorem. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dovodil, že délka kmenového řízení, v němž Úřad vyčkával s rozhodnutím ve věci samé na rozhodnutí ve vedlejším souvisejícím řízení, odpovídala procesní a skutkové složitosti věci a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nebyla nepřiměřená, a to vzhledem ke specifičnosti řízení ve věcech ochranných známek, nutnosti vyčkat s rozhodnutím ve věci samé na rozhodnutí v související věci a mimořádné složitosti že obou správních řízení. Po zjištění průběhu kmenového řízení (výčtem jednotlivých úkonů v jeho rámci) a přehledu položek a rozhodnutí vedlejšího řízení sp. z. O [číslo]) dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná ve smyslu ust. § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také jen„ OdpŠk.“) ve spojení se zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále také jen„ OchrZn“), zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen„ správní řád“), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“). 4. K odvolání žalobkyně, která dovozovala, že věc nebyla Úřadem projednána bez zbytečných průtahů podle § 6 odst. l správního řádu, Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2017 č. j. 20 Co 23/2017-370, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Dovodil, že kmenové řízení nebylo vázáno zákonnými lhůtami ve smyslu ust. § 13 odst. l věta druhá OdpŠk, jelikož § 45 OchrZn stanoví v tomto směru výjimku z aplikace správního řádu. Za této situace je nutno zvažovat přiměřenost doby učinění úkonu nebo vydání rozhodnutí ve smyslu věty třetí § 13 odst. l OdpŠk též s přihlédnutím k tomu, že na správní řízení obecně nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 344/2014 odvolací soud dále konstatoval, že zmíněné rozhodnutí na podkladě judikatury ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy jen v případech správních řízení, dotýkajícíc