19 C 208/2025-45 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání EPR) došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 14. 1. 2025 domáhala zaplacení částky ve výši 118 831,97 Kč s příslušenstvím z titulu porušení smluvních ujednání plynoucích ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 13. 8. 2021 (dále jen „Smlouva“), na základě které žalovanému poskytla podnikatelský úvěr ve výši 70 000 Kč a ten se žalovaný zavázal žalobkyni splatit poslední splátkou dne 13. 2. 2022. Za každý den čerpání úvěru měla dle výše uzavřené smlouvy žalobkyně po žalovaném nárok na poplatek za poskytnutí úvěru ve výši celkem 60 831,97 Kč. V případě prodlení s úhradou jakékoliv jednotlivé splátky se žalovaný zavázal uhradit jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Jelikož však žalovaný byl v prodlení s úhradou 6 splátek, celková výše jednorázové sankce činí 3 000 Kč. Žalovaný dlužnou částku žalobkyni řádně a včas neuhradil, a to ani po zaslané písemné výzvě k plnění. Dlužná částka se tak sestávala z dlužné jistiny úvěru ve výši 70 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru za dobu od poskytnutí úvěru do jeho splatnosti v celkové výši 60 831,97 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč. Žalovaný na dlužnou částku uhradil celkem 15 000 Kč, ve zbytku neuhradil ničeho, a to ani přes zaslanou písemnou výzvu k plnění.2. Usnesením ze dne , datum, , č. j. EPR , č. účtu, , vyslovil Obvodní soud pro prahu 5 svou místní nepříslušnost a po právní moci daného usnesení věc postoupil zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému. Dané usnesení nabylo právní moci dne 12. 3. 2025.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně souhlas s rozhodnutím věci bez projednání vyslovila již ve svém návrhu ze dne 14. 1. 2025. Soud proto ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. vyzval žalovaného, aby se rovněž vyjádřil k návrhu soudu na rozhodnutí věci bez projednání, pouze na základě listinných důkazů, a k této výzvě připojil doložku, že v případě, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s takovým postupem souhlasí. Vzhledem k tomu, že se žalovaný v dané lhůtě nevyjádřil, nastala fikce jeho souhlasu s rozhodnutím věci bez projednání.5. Z žalobkyní předložených listin, a to ze Smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 13. 8. 2021 bylo soudem zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni splatit v šesti splátkách ode dne čerpání úvěru, a to spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 0,7 % za každý den čerpání úvěru (tj. 60 831,97 Kč). Den konečné splatnosti úvěru byl stanoven na 13. 2. 2022. V případě prodlení s úhradou jakékoliv jednotlivé splátky byla sjednána povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč.6. Z kopie občanského průkazu žalovaného a ověřovací platby ve výši 1 Kč bylo zjištěno, že žalobkyně si od žalovaného vyžádala kopii občanského průkazu a žalovaný jí zaslal platbu ve výši 1 Kč.7. Z potvrzení o provedené platbě bylo soudem zjištěno, že žalobkyně poskytla dne 13. 8. 2021 na bankovní účet č. , č. účtu, částku ve výši 70 000 Kč.8. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 9. 12. 2024 vč. dokladu o odeslání bylo soudem zjištěno, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky.9. Soud dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu: Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 13. 8. 2021 Smlouvu, na základě které žalovanému poskytla podnikatelský úvěr ve výši 70 000 Kč a ten se žalovaný zavázal žalobkyni splatit v šesti splátkách, nejpozději do 13. 2. 2022. Za poskytnutí úvěru žalobkyně po žalovaném současně požadovala poplatek ve výši 0,7 % za každý den čerpání úvěru (tj. celkem 60 831,97 Kč). Žalobkyně si s žalovaným dále ve Smlouvě sjednala, že v případě prodlení s úhradou jakékoliv splátky je žalobkyně po žalovaném požadovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč. Jelikož žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nehradil (když uhradil toliko 15 000 Kč), dostal se se svým dluhem do prodlení. Dlužnou částku však žalobkyni dosud v plně výši neuhradil, a to ani přes zaslanou písemnou výzvu k plnění.10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Soud se zabýval nejprve otázkou platnosti uzavřené smlouvy.12. Jak plyne z výše uvedeného, v samotné Smlouvě nebyly sjednány žádné úroky, toliko poplatek za sjednání úvěru s tím, že poplatek je určen jako procentní sazba ve výši 0,7 % za každý den čerpání (tj. celkem 60 831,97 Kč). Takový poplatek však není nic jiného než skrytý úrok (který je ostatně jednou z náležitostí smlouvy o úvěru, bez kterého by byla smlouva o úvěru neplatná), a to ve výši vysoce převyšující běžnou úrokovou sazbu, která v době uzavření Smlouvy činila pro krátkodobé úvěry či kontokorenty (vč. podnikatelských) úrok ve výši cca 4-5 % ročně. Úrok sjednaný ve Smlouvě přitom činil 128,8 % za 184 dnů, tedy 255,5 % ročně.13. K výši úrokové sazby, kterou lze považovat za souladnou s dobrými mravy se přitom opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, kdy posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a klientem dne 2. 12. 2015, na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr s výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % p. a. a sjednanou smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně, a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem.14. Shodně tak v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků v tam řešeném případě (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.15. Dle výše uvedeného pak soud posoudil nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měl žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 70 000 Kč splatit ve 184 dnech s nominální úrokovou sazbou 255,5 % ročně, kdy celkem měl žalobkyni při řádném splácení uhradit po tomto období částku 130 831,97 Kč. Tato sazba však výrazně převyšovala průměrnou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy (posuzováno vzhledem k obvyklé úrokové sazbě bankami poskytovaných úvěrů na spotřebu domácnostem i vzhledem k úrokovým sazbám kontokorentů nefinančním podnikům, které v době uzavření smlouvy činily cca 4-5 % ročně). Za situace, kdy Nejvyšší soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů poskytovaných žalobkyní ve výši 109,56 % p. a. a 60 % ročně jako zjevně nemravou, dospěl soud i v předmětné věci k závěru, že nominální úroková míra 255,5 % p. a. je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy. Soud proto smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil shodně s právním hodnocením uvedeným výše podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, jako absolutně neplatnou jako celek, a to s ohledem na to, že dle soudu moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru zde možná není. Je totiž přesvědčen, že žalobkyně jako profesionálka na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru (skrytého jako poplatek za poskytnutí úvěru) a vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci osoby s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala.16. V případě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru si jsou pak strany povinny vrátit bez zbytečného odkladu vše, co si poskytly na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z., tzn. že žalovaný je povinen vrátit celou jistinu, od které se odečte jím již uhrazená částka (bez ohledu na to, kolik z této částky mělo být dle neplatné smlouvy započteno na jistinu a kolik na úroky). Žalovanému bylo žalobkyní poskytnuto celkem 70 000 Kč, na níž žalovaný uhradil 15 000 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohac