19 C 210/2025-31 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání EPR) došlou zdejšímu soudu dne 26. 2. 2025 domáhala zaplacení částky 59 436,22 Kč s příslušenstvím z titulu porušení smluvních ujednání plynoucích ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovanou dne 17. 4. 2024 (dále jen „Smlouva“). Na základě Smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr v původní výši 45 000 Kč. Poskytnutý úvěr měl být splacen nejpozději dne 17. 9. 2024. Úroková sazba byla Smlouvou stanovena na 111,14 %. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila a smluvní úrok nezaplatila. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2023 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila, a to ani po předchozí písemné výzvě k plnění.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. vyzval žalobkyni a žalovanou, aby se vyjádřily k návrhu soudu na rozhodnutí věci bez projednání, pouze na základě listinných důkazů, a k této výzvě připojil doložku, že v případě, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s takovým postupem souhlasí. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně ani žalovaná v dané lhůtě nevyjádřily, nastala fikce jejich souhlasu s rozhodnutím věci bez projednání.4. Z žalobkyní předložených listin, a to ze Smlouvy bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnou spotřebitelský neúčelový úvěr žalované, a to ve výši 45 000 Kč. Tento měl být splacen ve 12měsíčních splátkách. Výše úrokové sazby byla sjednána na 111,14 %, RPSN 189,50 %. Celkem měla právní předchůdkyni žalobkyně při řádném splácení uhradit částku 76 408,32 Kč.5. Z výpisu z běžného účtu bylo soudem zjištěno, že dne 17. 4. 2024 byla zaslána z bankovního účtu žalované na bankovní účet právní předchůdkyně žalobkyně 1 Kč. Pod VS č. , var. symbol, byla na účet žalované zaslána dne 17. 4. 2024 částka ve výši 45 000 Kč.6. Z předžalobní výzvy ze dne 17. 9. 2024 a výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 15. 11. 2024 vč. dokladu o odeslání bylo soudem zjištěno, že žalovaná byla opakovaně vyzývána, a to právní předchůdkyní žalobkyně i žalobkyní, k úhradě dlužné částky.7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 11. 2024 vč. seznamu postupovaných pohledávek bylo soudem zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyrozuměla žalovanou, že pohledávka za žalovanou byla z této postoupena na žalobkyni, a to na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023.8. Soud dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 17. 4. 2024 Smlouvu, na základě níž žalované poskytla na její bankovní účet částku ve výši 45 000 Kč. Tento měl být splacen ve 12měsíčních splátkách. Výše úrokové sazby byla sjednána na 111,14 %, RPSN 189,50 %. Poskytnutý úvěr žalovaná řádně a včas nesplácela, a to ani přes opakované výzvy k plnění. Pohledávka za žalovanou byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni.9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Soud se zabýval nejprve otázkou platnosti uzavřené smlouvy.14. Jak plyne z výše uvedeného, v samotné Smlouvě byly sjednány úroky, ve výši 111,14 %, ročně, což je výše vysoce převyšující běžnou úrokovou sazbu, která v době uzavření Smlouvy činila pro krátkodobé úvěry či kontokorenty úrok ve výši cca 8,5 % ročně. Úrok sjednaný ve Smlouvě o úvěru však činil 111,14 % ročně.15. K výši úrokové sazby, kterou lze považovat za souladnou s dobrými mravy se přitom opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud ČR např. v usnesení ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, kdy posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a klientem dne 2. 12. 2015, na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr s výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % p. a. a sjednanou smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně, a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem.16. Shodně tak v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků v tam řešeném případě (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.17. Dle výše uvedeného pak soud posoudil nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měla žalovaná poskytnutý úvěr ve výši 45 000 Kč splatit s nominální úrokovou sazbou 111,14 % ročně, kdy celkem měla právní předchůdkyni žalobkyně při řádném splácení uhradit částku 76 408,32 Kč. Tato sazba však výrazně převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy (posuzováno vzhledem k obvyklé úrokové sazbě bankami poskytovaných úvěrů na spotřebu domácnostem i vzhledem k úrokovým sazbám kontokorentů). Za situace, kdy Nejvyšší soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů poskytovaných žalobkyní ve výši 109,56 % p. a. a 60 % ročně jako zjevně nemravou, dospěl soud i v předmětné věci k závěru, že nominální úroková míra 111,14 % % p. a. je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy. Soud proto Smlouvu uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou posoudil shodně s právním hodnocením uvedeným výše podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, jako absolutně neplatnou jako celek, a to s ohledem na to, že dle soudu moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru zde možná není. Je totiž přesvědčen, že právní předchůdkyně žalobkyně jako profesionálka na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru (skrytého jako poplatek za poskytnutí úvěru) a vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci osoby s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala.18. V případě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru si jsou pak strany povinny vrátit bez zbytečného odkladu vše, co si poskytly na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z., tzn. že spotřebitel je povinen vrátit celou jistinu, od které se odečte jím již uhrazená částka (bez ohledu na to, kolik z této částky mělo být dle neplatné smlouvy započteno na jistinu a kolik na úroky). Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla částku ve výši 45 000 Kč, na níž žalovaná neuhradila ničeho, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení ve výši 45 000 Kč. Tuto částku spolu s úrokem z prodlení výši 12,75 % ročně z této částky od 18. 9. 2024 (tj. následující den po výzvě k plnění ze dne 17. 9. 2024) do zaplacení podle § 1970 o. z., a jehož výše je v souladu s § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb., jí proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalobkyn