27 C 48/2025-45 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky , částka, s příslušenstvím po žalované s odůvodněním, že původní věřitel společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, ., s žalovanou prostřednictvím komunikace na dálku uzavřel dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaná čerpala peněžní prostředky poskytnuté věřitelem až do výše , částka, , kterou se žalovaná zavázala vrátit do , datum, , což neučinila.2. Žalovaná uvedla, že nárok žalobce neuznává, zároveň navrhnula, že dluh uhradí ve formě splátek.3. K nařízenému ústnímu jednání se nedostavila žádná ze stran.4. Na základě provedeného dokazování soud nemá za prokázané, že by došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť smlouva o úvěru založená do spisu neobsahuje ani vlastnoruční ani elektronický podpis žádné ze stran smlouvy, ve smyslu ustanovení § 5 zákona č. 295/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru v elektronické transakce. Nelze dojít k závěru, že by žalovaná a původní věřitel v tomto směru platně učinili projevy vůle směřující k uzavření smlouvy o žalobcem tvrzeném obsahu. Z obsahu vyjádření žalované a z její písemné žádosti o uzavření smíru ze dne , datum, , vyplývá, že žalovaná si je vědoma uzavření smlouvy, avšak nárok žalobce z této smlouvy ve vyjádření k žalobě zároveň popřela, s ohledem na neurčitost postojů žalované, nelze dojít k závěru o tom, že by uzavření smlouvy bylo mezi stranami nesporné, tím spíše o obsahu smlouvy tvrzeného žalobcem.5. Z listin založených žalobcem, v anglickém jazyce, obsahující řadu číslic, příp. seznam blíže neurčitelných částek, které byly provedeny k důkazu, soud nemá bez dalšího za prokázaného ničeho, neboť nelze učinit závěr, že by uvedená částka byla poskytnuta na účet, jehož je majitelem žalovaná a má k němu dispoziční právo.6. Z provedeného dokazování dále nevyplynulo, že by poskytovatel úvěru (žalobce) postupoval dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (účinném od , datum, ), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnout jistinu spotřebitelského úvěru v podobě přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.9. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.11. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.12. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní, a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není tak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě čl. 10 či čl. 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne , datum, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem její správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů uvolit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoliv odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (usnesení Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne , datum, ).13. S ohledem na výše uvedené si soud musel položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Čl. 8 Směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže v citovaném článku je výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, resp. dotčených orgánů. Čl. 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy povinny státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující, tyto charakteristiky nemůže splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. , adresa, část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvu o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnosti smlouvy. Na tento problém upozorňuje rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne , datum, Radlinger a Radlingerová (C-377/14). Těmito skutečnostmi je tak výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž zásadním způsobem snížen její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nad to proklamuje, že „především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“14. Z tohoto lze usuzovat, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránění zadlužování obyvatel.15. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajištujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně, viz např. rozsudky ze dne , datum, , jméno FO, EDITORIAL a SALVAT EDITORES (C-240/98 až C-244/98), ze dne , datum, , PANNON GSM (C-243/08) ze dne , datum, , FABER (C-497/13) a ze dne ,