22 C 247/2018-570 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 7. 11. 2018 se žalobkyně domáhá zrušení nájemního práva žalovaného k bytu [číslo] na adrese [adresa žalovaného] (dále také jen„ Byt“). V žalobě dále uvedla, že účastníci jsou společnými nájemci Bytu, a to na základě smlouvy ze dne 10. 11. 2004 uzavřené s pronajímatelem hlavním městem Prahou, a to ve znění dodatku této číslo smlouvy číslo 1 ze dne 26. 1. 2005 (dále také jen„ Smlouva“). Přestože nezletilé děti účastníků byly dle dohody rodičů schválené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 9. 1. 2017, č. j. [spisová značka] svěřeny do péče matky a manželství účastníků bylo poté rozvedeno rozsudkem Obvodnímu soudu pro Prahu 8 č. j. [číslo jednací] ze dne 8. 3. 2017, která nabyl právní moci dne 3. 4. 2017, účastníci přesto nadále Byt užívali společně i v době po rozvodu. Žalobkyně již krátce po rozvodu v květnu 2017 Byt s nezletilou dcerou opustila, a to z důvodu agresivního chování žalovaného vůči žalobkyni a jejich společným dětem, pro které byl žalovaný také dne 17. 5. 2017 vykázán příslušníkem Policie České republiky ze společného bydlení a jeho bezprostředního okolí. Protože však žalobkyně neměla dostatečné finanční prostředky na nájem jiného bytu a pomoci v podobě azylového ubytování nemohla využít z důvodu psychického stavu své nezletilé dcery [jméno] [příjmení], vrátila se i s dcerou zpět do společné domácnosti v Bytě, když žalovaný po hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici Bohnice slíbil změnu svého chování. V důsledku opakujícího se a nebezpečného vyhrožování ze strany žalovaného, byla žalobkyně donucena z obavy o vlastní zdraví a život odstěhovat se ze společné domácnosti a od dubna 2018 pak žije se svou nezletilou dcerou [jméno] v pronajatém bytě na adrese [adresa]. Protože však v současném bytě platí výrazně vyšší nájemné, než v původním Bytě, vyzvala žalobkyně žalovaného dopisem z 15. 8. 2018, aby Byt neprodleně a trvale opustil, neboť má zájem být výlučným nájemcem tohoto Bytu, ve kterém hodlá žít společně s dětmi, které má svěřeny do péče. Přestože bytová situace žalovaného je mnohem příznivější, než je tomu u žalobkyně, když žalovaný může pobývat v bytě své partnerky ve [obec], případně v domě, který zdědil po svém otci, rovněž ve [obec], žalovaný Byt opustit odmítl. Žalobkyně se tak touto žalobou domáhá, aby nájemní právo žalovaného založené nájemné smlouvou ze dne 10. 11. 2004 bylo podle ust. § 768 odstavec 1 občanského zákoníku zrušeno. 2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Namítal především, že nejsou splněny podmínky podle ust. § 768 občanského zákoníku pro rozhodnutí soudu v této věci, neboť účastníci se dohodli na tom, že v Bytě zůstane bydlet žalovaný s jejich synem [jméno]. Žalovaný potvrdil, že účastníci i po rozvodu jejich manželství bydleli až do 30. 3. 2018 v Bytě a vedli v něm i společnou domácnost, a to spolu s tehdy ještě nezletilými dětmi, neboť syn [jméno] již mezitím zletil. Tak se účastníci dohodli ještě před podáním návrhu na rozvod manželství žalobkyní. Asi jeden rok po rozvodu však žalovaný zjistil, že žalobkyně již v době rozvodu pravděpodobně udržovala poměr se svým současným partnerem [příjmení]. [příjmení], k tomu se také žalobkyně hodlala odstěhovat a dokonce žalovanému sdělila, že chce Byt pronajímat a tímto částečně hradit náklady na hypotéku na pořízení bytu jejího partnera. Dále žalovanému vyhrožovala, i ohledem na skutečnost, že její přítel je policista, že je připravena jej zničit, ať již formou podání různých trestních oznámení nebo tím, že jej dostane do blázince. Žalovaný dále popřel, že by se vůči žalobkyni choval agresivně a žalobkyně tak neměla nejmenšího důvodu obávat se o své zdraví a z tohoto důvodu opouštět rodinnou domácnost a tedy i Byt. O tom svědčí i skutečnost, že se vrátila s dcerou zpět do Bytu, což učinila zcela dobrovolně, neboť věděla, že jí ze strany žalované ničeho nehrozí. Žalovaný dále popřel, že by vlastnil dům ve [obec] a tvrzení, že by měl partnerku. Pokud se žalobkyně odstěhovala 30. 3. 2018 z Bytu, účastníci se v návaznosti na to dohodli, že do budoucna bude výlučným uživatelem tohoto bytu žalovaný a žalobkyně se v souladu s takovou dohoda i chovala, když se z Bytu odstěhovala a přehlásila sobě i dceři trvalé bydliště ke svému novému partnerovi. O dobrovolném a ničím nevynuceném rozhodnutí žalobkyně opustit byt svědčí dopis, který zanechala při odstěhování v kuchyni, z kterého vyplývá, že žalobkyně nechala žalovanému i Byt, potvrzuje to i skutečnost, že žalobu o zrušení práva nájmu Bytu žalovaným podala až s odstupem více než osmi měsíců od jejího odstěhování z Bytu, i skutečnost, že sobě a dceři [jméno] přehlásila trvalé bydliště na novou adresu. Žalovaný bydlí a pracuje v [obec], proto by pro něj bylo zcela nemyslitelné, aby bydlel mimo Prahu. 3. Poprvé zdejší soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 28. července 2020, č. j. 22 C 247/2018-206, kterým žalobu zamítl. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se dne 9. 4. 2018 dobrovolně odstěhovala z Bytu, aby mohla žít s přítelem, tedy trvale opustila rodinnou domácnost vedenou v Bytě, a tím podle ust. § 766 odst. 1 o. z. zaniklo její právo nájmu Bytu a jediným nájemcem Bytu se stal žalovaný. 4. K odvolání žalované však Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. června 2021, č. j. 23 Co 221/2021-253 shora uvedený rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. To odůvodnil tím, že soud I. stupně, tedy zdejší soud, si pro své rozhodnutí nezajistil dostatečné skutkové podklady, jeho skutkové a právní závěry jsou tak předčasné a neodpovídají obsahu provedených důkazů. Odvolací soud konkrétně vytýkal zdejšímu soudu, že sice provedl důkazy i listinou o vykázání žalovaného z bytu, podáním vysvětlení žalobkyně na Policii v květnu 2018, zprávou psychiatrické léčebny o umístění žalovaného v léčebně ze dne 21. 5. 2018, potvrzením centra sociálních služeb ze dne 25. 9. 2018, potvrzením psychologa ze dne 11. 5. 2018 a 31. 5. 2018, ale tyto důkazy dostatečně nezhodnotil, respektive je uvedl v rámci souhrnných skutkových zjištění, ze kterých však nevyplývá přesvědčivost závěrů soudu ve vztahu k dobrovolnému opuštění rodinné domácnosti účastníků žalobkyní, přitom tyto opomenuté důkazy mohou mít zásadní význam pro právní posouzení věci. Pokud zdejší soud založil své skutkové i právní závěry na nevěrohodnosti účastnické výpovědi žalobkyně, která popírala známost s panem [příjmení], na prodlevě mezi odstěhováním žalobkyně z Bytu dne 9. 4. 2018 a podáním žaloby dne 7. 11. 2018 či na výpovědi svědka [příjmení], nelze význam těchto důkazů přeceňovat, ale naopak je hodnotit podle ust. § 132 o. s. ř. ve spojení s dalšími provedenými důkazy. Podle odvolacího soudu zdejší soud žalobu zamítl, aniž by provedl důkazy navržené účastníky po poučení podle ust. § 118 a o. s. ř., nehodnotil ani případné okolnosti převodu nemovitosti ve [obec] žalobcem na třetí osobu tak, aby mohl posoudit účelovost či neúčelovost takového úkonu a celkovou věrohodnost výpovědi žalovaného, nehodnotil okolnost, že žalovaný údajně v bytě bydlí sám, když se zletilý syn účastníků již odstěhoval, nehodnotil majetkové sociální poměry obou účastníků ani nezjistil stanovisko pronajímatele k rozhodnutí ve smyslu § 768 občanského zákoníku a v tomto směru ani nepřihlížel k péči žalobkyně o nezletilou dceru účastníků. Odvolací soud dále uvedl, že zdejší soud sice správně hodnotil vznik práva společného nájmu účastníků podle občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zánik tohoto vztahu je však nutno s ohledem na dobu rozhodování posuzovat podle současné právní úpravy, tedy ust. § 768 odst. 1 o. z., zdejší soud však při posouzení okolností zániku uvedeného vztahu nevycházel důsledně z koncepce uvedené v citovaném ustanovení o. z. Protože je zřejmé, že účastníci se nedohodli o zániku práva společného nájmu bytu, ve kterém vedli rodinnou domácnost minimálně do roku 2018, bylo podle ust. § 768 odst. 1 o. z. namístě zrušení práva nájmu jednoho z rozvedených manželů a bylo třeba se i dále zabývat i případnou náhradou za ztrátu práva jednoho z účastníků. S ohledem na důvodovou zprávu občanského zákoníku, na kterou zdejší soud správně odkázal, by se pouze v případě prokázání skutkových okolností nasvědčujících trvalému opuštění rodinné domácnosti žalobkyně, a to dobrovolně v úmyslu se do Bytu již nevrátit, uplatnila hlediska vyplývající z dosavadní judikatorní činnosti Nejvyššího soudu ČR, která jsou použitelná dle názoru odvolacího soudu obdobně, jako tomu bylo do 31. 12. 2013. 5. Žalobkyně v závěrečném návrhu uvedla, že v řízení prokázala právo k předmětnému Bytu, neboť to byla ona, kdo se zasloužil o získání Bytu tím, že podala žádost o Byt, kde byla hlavním uživatelem a žalovaný byl pouze označen jako manžel, jak vyplývá také z usnesení Městské části [obec] – [část obce] ze dne 14. 9. 2004, ale také se o Byt pak dále starala, jak vyplývá z komunikace s pronajímatelem, a to i poté co byla z Bytu psychickým nátlakem žalovaného vypuzena, kdy také žádala pomoc mj. s bydlením v centru sociálních služeb a