Žalobkyně se návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 28. 4. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 39 740 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 15. 4. 2024 byla mezi společností , Anonymizováno, , právnická osoba, . (dále jen „původní věřitelka“) a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se původní věřitelka zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky splácet. Žalovaný však ze smlouvy řádně a včas neplnil a dostal se do prodlení. Původní věřitelka proto v souladu se smlouvou celý úvěr zesplatnila. Pohledávka za žalovaným vyplývající ze smlouvy byla následně ze strany původní věřitelky smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., která pohledávku postoupila na žalobkyni, a to se všemi právy s pohledávkou spojenými. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení částky v celkové výši 39 460 Kč s příslušenstvím, která sestává z nesplacené části jistiny sjednaného úvěru, smluvní pokuty a dalších poplatků vyplývajících ze smlouvy.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., soud postupoval dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Pro úplnost soud dodává, že k uvedenému rozhodnutí přistoupil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn.: 21 Cdo 1696/2005, tj. za situace, kdy dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl na základě účastníky předložených listin náležitě zjištěn a všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci, byly v daném případě dostatečně prokázány. Soud nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene a mohl tak postupovat dle § 115a o. s. ř.Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:Smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyně za žalovaným nabyla pohledávku vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně a RPSN ve výši 5 514 % splácet. Žalovaný však ze smlouvy řádně a včas neplnil, přičemž žalobkyni ničeho neuhradil ani na základě předžalobní výzvy ze dne 6. 2. 2026.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Žaloba na zaplacení částky v celkové výši 39 740 Kč s příslušenstvím byla podána po právu jen zčásti. Soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně, a RPSN ve výši 5 514 %. Z výpisu systému ARAD dostupném na webu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v dubnu 2024, činil úrok u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami průměrně 8,71 % ročně. Tedy je vidno, že sjednaný úrok dosahuje více než 55násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke spotřebitelským úvěrům. Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.zn.: 21 Cdo 1484/2004, dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), absolutně neplatné. Absolutně neplatné je rovněž ujednání o výši RPSN, která dle smlouvy činí 5 481 %. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 33 ICmo 91/2010, podle kterého hranice maximální přípustné výše RPSN pro nebankovní instituce činí 100 % ročně. Jelikož jsou ujednání o výši úroku z úvěru a o výši RPSN podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, nelze taková ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud tedy posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j.: 22 Co 61/2022-40, a rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j.: 19 Co 102/2022-61). S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a žalovanému byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 20 000 Kč, tj. jistiny úvěru jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o. z.) byla žalovanému rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl ke konci třídenní lhůty vymezené předžalobní výzvou ze dne 6. 2. 2026 (výrok ad I). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok ad II).O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na přibližně stejný procesní úspěch obou účastníků vyslovil, že ani jeden z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok ad III).